[Andrić Ivo]
V základě toužíme jen po jednom: po pravdě. Vymanit se z hukotu slov, probít se schématem obrazů a proniknout k pravdě, nahé, prosté, třeba i smrtelné. Po všech nebohých příbězích, se samým mlčením spočinout na tvrdé a temné půdě, nevidět, nedýchat, nežít, ale posledním zábleskem vědomí obsáhnout pravdu, jedinou důstojnost. Zhasněte příběh a fantazii jako čadivou lampu. Svítá.

1.1.2003 # 

[Andrić Ivo]
V rozlehlém brambořišti osamělá slunečnice pod zataženým nebem. Stojí obrácená k východu, protože slunce celý den nevyšlo zpod mraků a nyní je za mraky kdesi na západě. Jenže slunečnice zřejmě ztratila orientaci, a tak stojí celá bez sebe už od rána a čeká na slunce...

1.1.2003 # 

[Andrić Ivo]
Kdo dokáže prohrát a oživit samotu, získal celý svět.

1.1.2003 # 

[Andrić Ivo]
Zklamat se v nějaké velké naději není žádná hanba. Už sám fakt, že taková naděje mohla existovat je tak cenný, že není příliš draze zaplacen zklamáním, i kdyby bylo nevím jak těžké.

1.1.2003 # 

[Andrić Ivo]
...cítím čas jako živel, tu vlídný a užitečný, tu škodlivý a ničivý, tak jako člověk cítí vzduch, oheň a vodu. Dusím se nedostatkem času a nebo cítím, jak mě pálí a deptá, anebo v něm pluji s pocitem božské lehkosti. A přitom v každém okamžiku vím, že čas je jen bolestná iluze, že je to ve skutečnosti pouze počet souzených nám tepů a že jinak ani neexistuje.

1.1.2003 # 

[Andrić Ivo]
Otec si stěžuje na líného, zkaženého syna, který se dal na špatnou cestu, rozhazuje jmění, trápí ostatní členy rodiny i otce samého: "Kdybych zplodil kámen, měl bych si na co sednout. Takhle nic."

1.1.2003 # 

[Andrić Ivo]
V přísnosti, již někdejší zhýralci projevují vůči mládeži, bývá cosi obzvláště ošklivého. Trestají mládež i za své někdejší přestupky a snad se mstí i za svou nynější nemohoucnost.

1.1.2003 # 

[Andrić Ivo]
Běda člověku, jenž nerozumí žertu i společnosti, která se neumí, netroufne si, anebo se nemůže bezelstně smát.

1.1.2003 # 

[Andrić Ivo]
Snad polovina odporných škodlivých věcí otravujících život člověka a hyzdících tvář světa byla zosnována v manželské posteli nebo kolem ní.

1.1.2003 # 

[Andrić Ivo]
Velká, opravdová láska ukáže svou plnou sílu jen tehdy, podaří-li se jí z dvou milenců, slabých lidí, udělat tvory nebojící se ani změn, ani neštěstí, ani rozloučení, ani nemoci, ani života a smrti.

1.1.2003 # 

[Andrić Ivo]
Je absurdní chtít prodloužit život vždy a za každou cenu. Mládí je třeba prodloužit, mládí nebo alespoň sílu zralých let.

1.1.2003 # 

[Andrić Ivo]
Viděl jsem, v čem spočívá takzvaná bojovnost některých "bojových" lidí. Vymyslí si svůj "boj", vydupou si ze země důvody, dají mu jméno a bojují bez rizika a bezvýsledně. Bojují - jenom aby nemuseli myslet a pracovat.

1.1.2003 # 

[Andrić Ivo]
Co nebolí - to není život, co nepomíjí - to není štěstí.

1.1.2003 #