Autoři citátů » Dobrovský Josef

Autoři citátů » Dobrovský Josef

Dobrovský Josef

»Přehled citátů

·Žil: 1753-1829

·Význam: významný český buditel

·Popis: Josef Dobrovský, český bohemista, slavista, orientalista, literární a církevní historik, přichází na svět 17. srpna roku 1753 v uherských (dnes maďarských) Ďarmotech v rodině vojáka.

Brzy se ale rodina stěhuje do Čech, do Horšovského Týna, kde pak Dobrovský vyrůstá v německém prostředí - česky se Dobrovský naučí až na gymnáziu v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě a v Klatovech (mezi léty 1767-69).

Po absolvování tzv. filozofie v Praze pak J. Dobrovský studuje rok teologii, v roce 1772 vstupuje do jezuitského noviciátu v Brně, když je jezuitský řád v roce 1773 zrušen, pokračuje Dobrovský ve studiu teologie v Praze.

Od roku 1776 pracuje pak Josef Dobrovský jako vychovatel a učitel v rodině hraběte F. A. Nostice.

V roce 1786 je Josef Dobrovský vysvěcen na kněze, od roku příštího (do roku 1790) vyučuje v generálním semináři v Hradisku u Olomouce, kde je v roce 1789 jmenován rektorem.

Po zrušení semináře je Josef Dobrovský penzionován a vrací se do Prahy, kde pak žije až do roku 1822 jako host u Nosticů.

Od května roku 1792 do února roku 1793 cestuje Josef Dobrovský po Evropě, postupně navštěvuje Švédsko, Dánsko, Rusko, Polsko a Německo, přibližně ve stejné době se u něho poprvé objevují příznaky duševní choroby, příznaky, které se mu pak budou v nepravidelných intervalech vracet po celý zbytek života.

Josef Dobrovský se již od osmdesátých let 18. století účastní práce Soukromé společnosti nauk, v roce 1784 pak spoluzakládá Českou (od roku 1790 Královskou) společnost nauk, v letech 1807-11 a 1823-1825 je jejím ředitelem, v roce 1818 se podílí na založení Národního muzea v Praze.

Několikrát se Josef Dobrovský neúspěšně pokouší získat odborné místo na pražské univerzitě, v Univerzitní knihovně v Praze a ve Vídni.

Po roce 1802 vede Dobrovský soukromé slavistické a bohemistické přednášky - jeho postoj k české literatuře jeho současníků je přitom dosti kolísavý, přestože oceňuje básnické pokusy Puchmajerovy básnické skupiny i beletristické dílo V. M. Krameria, k možnosti širší umělecké emancipace české literatury se staví skepticky, ke konci života pak vrcholí jeho kritický postoj k mladé pražské vlastenecké společnosti soustředěné kolem J. Jungmanna, postoj, jenž má své kořeny ve sporu o pravost Rukopisu zelenohorského.

Josef Dobrovský je klíčovou postavou mezi filology a historiky přelomu 18. a 19 století v českých zemích - k jeho nejsilnějším vědeckým "zbraním" patří především analytické uvažování, logická dedukce a důsledná kritičnost.

Josef Dobrovský přitom začíná jako biblista - ve svém pojednání z roku 1776 "Pragische Fragmente hebräischer Handschriften" analyzuje rukopisné biblické zlomky, pocházející z pražské klementinské knihovny, svým dalším spisem "Fragmentum Pragense Evangelii S. Marci" pak popře domnělé stáří rukopisu, jenž je tehdejšími historiky považován za autograf samotného evangelisty, sv. Marka.

Dobrovského vztah k výkladu náboženství je přitom vztahem střízlivým - např. v souboru příspěvků o osobách a událostech nejstarších českých dějin analyzuje svatováclavské latinské legendy jako historický pramen.

V roce 1817 Josef Dobrovský rozebírá dějiny nápisů z doby husitské a opakovaně se vrací k tématu staročeského biblického překladu.

Do svých časopisů Böhmische Literatur auf das Jahr 1779, Böhmische und mährische Literatur auf das Jahr 1780 aj. a do několika anonymních spisů Dobrovský ukládá své recenze o soudobé literatuře a edicích, informace a interpretace objevů rukopisů a starých tisků, ale také se vyjadřuje z racionalistických pozic k soudobým společenským a církevním polemikám (např. o celibátu, o sv. Janu Nepomuckém atd.).

U příležitosti korunovace Leopolda II. českých králem (1791) pronese pak Josef Dobrovský řeč "O oddanosti a náklonnosti slovanských národů arcidomu rakouskému" - v této řeči Dobrovský sebevědomě manifestuje sílu slovanského elementu v habsburské monarchii.

Základními díly Josefa Dobrovského jsou dva spisy, spisy, které jsou vyvrcholením jeho dlouholeté recenzní činnosti a hlubokého sebevzdělávání - prvním spisem je literárněhistorická příručka "Geschichte der böhmischen Sprache und literatur" (1792, později přepracovaná jako "Geschichte der böhmischen Sprache und ältern Literatur", 1818) a kniha gramatiky "Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache..." (1809, později přepracovaná jako "Lehrgebäude der böhmischen Sprache", 1819).

Ve spise prvním se Josef Dobrovský zabývá výhradně českou jazykovou produkcí a popisuje rukopisné a knihovědné prameny, ve spise druhém, v gramatice se pak kriticky vymezuje vůči dosavadní jazykovědné produkci (odsoudí gramatiku J. V. Pohla, V. J. Rosy a jiných), pokouší se přitom obnovit český mluvnický systém zavedením jazykové úzu veleslavínské doby.

Teoreticky se Josef Dobrovský zabývá též prozódií, jako vhodný systém pro český jazyk určuje pak sylabotónickou prozódii.

Základní pomůckou ke studiu českého jazyka je pak Dobrovského německo-český slovník, "Deutsch-böhmisches Wörtebuch", dva svazky, 1802, 1821).

Od počátku 19. století se Josef Dobrovský intenzívně zabývá slavistickými studiemi, slavistiku přitom chápe jako vědu o jazycích, historii a kultuře slovanských národů, píše např. o nejstarších sídlech Slovanů, o etymologii termínu Slovan, do svých slavistických časopisů Slawin (1806) a Slovanka (1814-15) snese příspěvky folkloristického, historického a filologického zaměření. Dobrovský též vypracovává návrh systému slovanské etymologie ("Entwurf zu einem allgemeinen Etymologicon der slawischen Sprachen", 1813) - tímto návrhem Dobrovský metodologicky nastiňuje perspektivu srovnávací slovanské jazykovědy, vedle ruštiny (vytvoří její praktickou mluvnici "Neues Hilfsmittel, die russische Sprache leichter zu verstehen...", 1799) přitom věnuje zvláštní pozornost staroslověnštině - jeho mluvnice staroslověnštiny "Institutiones linguae slavicae dialecti veteris" (1822) se pak stává základním pramenem pro budoucí slavistická bádání.

Život Josefa Dobrovského, jedné z největších postav přelomu 18. a 19. století v českých zemích, končí 6. ledna roku 1829 v Brně.

Spodek

Stránka generována 18.11.2017 03:43:06.