Na kraji temné rokle žil poustevník. V ten kraj se nikdy nikdo z blízka a ni z daleka nepřiblížil. Nebylo to tím, že by pověry, pohádky nebo báje zatemnily mysl.
Byl to kraj, o kterém se vědělo, že se tam odehrávaly a odehrávají divné věci.
Jen poustevník znal tajemství temné rokle.
Čas od času oko potkalo oko a svět se otočil.
Jen poustevník věděl, co se opravdu skrývá na dně rokle.
Labyrint k labyrintu se skládá a není to jen pouhá náhoda.
Však existují ti, co srdce mají pravé, smysly ryzí, ale rozum jim chybí.
Ti se vydají do rokle bez úzkosti, strachu o svůj život.
Potkají oko, naleznou labyrint a poznají i nemožné.
Rokle se rozvírá, pouští ty, co vpluli do jejích zákoutí.
Nejsou stejní.
Většina z nich má úsměv na tváři, do života jim slunce vchází. Však kdo vešel bez srdce a ryzích smyslů vrací se zmatený, nemá cíl.
Je jak v poli ztracený.
Kam vlastně šly ty rány živé? Zacelily se v rokli hluboké?
Nebyli jsme tam my, ale někdo jiný?
Vlci, ptáci, draci jsou v labyrintu schovaní, nemají pozemský život slíbený.
Vešli jsme tam bez váhání, bez rozumu.
Ale neměli jsme víc rozumu než ti, co do rokle se vejít bojí?

Poslal(a): Blue magican, 15.11.2006