Každé ráno se probouzím. Každé ráno jsem v něčem jiný, přesto jsem však bezmocný, ubránit se pádu do řeky iluzí a lhostejnosti. Pomalu se potápím ve zmatku, uvnitř mé mysli, a nedokáži odlišit realitu od snu. Navzdory tomu mám v sobě stále malou naději. Malou naději jako semínko něžné květiny uprostřed vyprahlé Sahary. Tajně doufám v příchod něčeho, co změní můj život a dá mu směr a energii. V té chvíli už nebudu pouhou myšlenkou, dosáhnu vrcholu a pochopím smysl existence. Slunce na Sahaře mi ale bere sílu vzklíčit a jen tak mě nepustí ze smrtelného sevření. Nakonec sežehne i poslední naději...au revoir. Kdo nepoznal, nepochopí.

Poslal(a): j.i.r.i.k., 20.3.2007