Že by to snad stálo za to, říkám si po čase stráveném v kolečkovém křesle v čekárně místní nemocnice. Každá minuta je delší a delší a zdejší zdravotní sestry mají asi víc práce s někým jiným něž s ubohou holkou na kolečkovém křesle. Naše zdravotnictví je víc než hrozné. Někdy mi přepadá že člověka spíš dostávají na smrtelnou postel, než aby mu pomohli vstát z tohoto křesla na kolečkách. Chodím sem na rehabilitace už 5 let, teď už pouze na kontroly, protožee jsem žádné velké zlepšení díky našemu zdravotnictví nezaznamenal, tak mě rodiče zavezli do jedné švýcarské kliniky, která je specializována na ochrnutí všeho typu, zde jsem našla skutečnou pomoc doktorů. Když mi bylo 15 postihla mě tragédie, ale nemluvím o tom zase nějak moc jako o tragédii, spíš jako o daru, mnoho lidí má ochrnuté celé tělo a já pouze nohy. Jo správně čtete pouze nohy. Beru mou invaliditu s nadhledem. Lidé mají nohy, na kterých mohou chodit a neváží si toho. Stejně jako já dřív, byla to pro mě samozřejmost vstát z posteli a ráno si jít zaběhat, ale teď potřebuji něčí pomoc k tomu, abych vůbec vstala a o běhu se nedá ani mluvit. Ale vážím si svého života, přece mě někdo nechal žít, nevím jestli to byl bůh, protože na něj moc nevěřím, ale nějaká mocná síla mi pomohla k životu. Život pro někoho sice ne moc zajímavý, ale jsem ráda že můžu žít. Života si užívám stále, jediné co mi chybí je sport. Byla jsem sportovec tělem i duchem a teď můžu pouze provozovat toho ducha, který ve mně zůstane nejspíš na vždy.

Poslal(a): lucilililinka, 3.8.2007