od malička jsem žila se svou matkou...byla skvělá!! milovala jsem jí - ne jako matku, ale spíš jako kamarádku...věčně jsme se spolu smály a dělali kraviny jako puberťačky a já byla moc šťastná...přišel čas, kdy jsem s ní přestala vycházet...večně jsem ležela v pokojíčku a plakala proč to tak je. Nemohla jsem jíst a začala jsem kouřit. Po pár dnech jsem měla bulimii. Doktorka mi řekla ať si vyberu mezi psychiatrickou léčebnou nebo práškami. Práškům moc nevěřím a léčebnu mi popsala jako letní tábor. Po týdnu v léčebně plným rvaček, pláče, vzteku a zklamání si pro mě maminka přijela a přes zákaz doktorky odvezla na reverz domu...necelý týden to klapalo, ale pak to zase bylo stejné jako dřív. Chodila jsem ven mezi feťáky, kouřila, pila a smála se dokud jsem zase nepřišla domů. Když jsem večer usínala, plakala jsem a litovala svých chyb. Stýkala jsem se tajně se svým biologickým otcem a nakonec se rozhodla, že budu žít sním. Myslela jsem, že se to nějak s matkou dá dohromady a bude to lepší, ale nechce mě už ani slyšet. Čeká mě soud a je možný, že zase pojedu do léčebny nebo do pasťáku. Moc se bojím a nehorázně se mi po ní stýská!!! už rok mám přítele a nemůžu být sním. Nemám se komu svěřit a nevím co dělat. Už několik hodin tu jsem a čtu smutné příběhy nebo myšlenky lidí, co neví co s životem. Jak zklamaných, smutných tak i šťastných...

Poslal(a): labut, 22.8.2007