Ve svých patnácti letech jsem se veřejně zařekl, že nikdy v životě nevezmu do úst ani kapku alkoholu. A ve svých 35-ti letech jsem se loučil se svým životem v důsledku nadměmého, téměř denního požíváni alkoholu a později i prášků.

Začalo to tak, že jsem jisté sklony zdědil po rodičích. Asi v šestnácti letech jsem se poprvé opil vínem. Přítomní dospělí z toho měli ohromnou legraci. Asi v osmnácti jsem s kamarády v restauraci zažil nadšení z celkem příjemného opojení z piva. Již tenkrát jsem v pití neměl žádnou hranici. Tělesně mi bylo špatně, ale pil jsem dál, abych měl ještě "větší" náladu, nebo silnější opojení.

Později jsem zažil srdeční slabosti, ošklivé nevolnosti, krvácení ústy ze žaludku a podobně. Při pití jsem ztrácel veškeré morální zábrany. Lhal jsem a také podvodů přibývalo. Probouzely se ve mně zvrácené touhy a sklony. Alkoholem jsem "přepíjel" všechny své smutky, výčitky svědomí, nerváky, mindráky, nálady a strachy.

Poslední roky mého pijáckého života jsem pil většinou tajně. Za všechno jsem se hrozně styděl, ale potřeboval jsem neustále hladinu své drogy. Proto jsem měl na různých místech poschovávány láhve hlavně "tvrdého" alkoholu. Pivo už tolik nezabíralo, potřeboval jsem větší dávky a silnější "drogu". Tedy: denně jsem potřeboval láhev kořalky, odpoledne i večer 5 - 8 piv podle potřeby a na noc potom i víno, nebo co mi "bral" žaludek. V posteli jsem měl ukrytou láhev vína, co chvíli jsem se probouzel a musel jsem doplnit hladinu své drogy v těle. Tím jsem umlčoval výkřiky svědomí, které mě mučily a nenechávaly spát. Nebyl to spánek, ale jakýsi útlum. Ráno jsem vstával vyčerpán, plný strachu z nastávajícího dne: "Jak to dneska přežiju - to teda nevím". Hrozný a zoufalý život - spíše živoření.

Zoufalec nad propastí Ty poslední chvíle před vysvobozením z tohoto pomalého umírání si už skoro vůbec nepamatuji. Jen nějaké zoufalé pokusy přestat sám s tímto hnusným životem. Ale není to v lidských silách nikoho z nás změnit svůj život. Není to ani v silách lékařů.

Zkusil jsem jógu. To jsem tomu dal. Pokoušel jsem se žít podle rad jednoho jogína. Tak dlouho jsem se zkoušel duševně "odpoutávat" od tohoto světa, až se se mnou začaly dít podivné a zlé věci. Uzavíral jsem se do samoty, pak jsem utíkal i od rodiny na pustá místa. Ráno a večer jsem "bral energii" díváním se otevřenýma očima do slunce. Dnes vím co je to za síly - ne já pracoval s nimi, ale ony se mnou. Úplně mne ovládly a ovládnou každého, kdo jim podá jenom "kousek prstu". Je to duchovní svět zla a ne dobra, jak jsem se nejenomjá naivně domníval. Začaly se mi kolem hlavy a ramenou objevovat různé jasné záře, viděl jsem všelijaká světla. Hádal jsem lidem na fotografích údaje z očí, přitom jsem je vůbec neznal. Měl jsem různá vidění. Můj stav se pořád zhoršoval. Děsil jsem se strachy, že mne jednou odvezou do ústavu a že už nikdy nenabudu zdravou mysl.

To všechno doopravdy funguje, ale opravdu je to moc nebezpečné. Právě proto, že to začíná tak nenápadně. Prosím vás, nezahrávejte si s jógou ani s jinými okultními praktikami. Každého člověka, který to zkouší, ty temné síly dříve nebo později úplně ovládnou a zničí. Není opravdu v lidských schopnostech, ani v lékařské dovednosti se něčeho takového zbavit. Od alkoholu mi to nepomohlo, naopak. K pití jsem se vrátil a ještě rafinovanějším způsobem jsem si opatřoval tuto drogu.

V té době mých velkých krizí umíral můj tatínek na rakovinu plic. Nedlouho před tím mi zemřel můj nejlepší přítel - švagr. V osmatřiceti letech ho přejel vlak, když si pod vlivem alkoholu sedl na koleje a usnul. To pro mne byla hrozná rána. Pak umřel i tatínek, a jakoby to nestačilo, zanedlouho i maminka. A tady jsem si myslel, že můj život končí. Úplně jsem o všechno ztratil zájem.

Proč jsem se vůbec narodil?
Přemýšlel jsem o tom, co se mnou bude po smrti. Pořád mi bylo jasnější a jasnější, že náš život není jenom tělo, ale že jsou to jenom tělesné schránky pro ducha, který v nás myslí a koná. A tak jsem si říkal, že to "vědomí" co máme (tehdy jsem nevěděl nic o duši ani o duchu, kterého nám Pán Bůh dal), musí někde po tělesné smrti být. Ale kde? Při pomyšlení na smrt jsem se děsil a říkal si: to už tu nikdy, nikdy nebudu? To je hrozné! Opravdu už nikdy nebudu žít? Při pomyšlení, že už nikdy nebudu existovat, že můj život navždy skončí a že jsem tu žil jenom chvilku, se mi dělalo špatně. Děsilo to i moji ženu. Možná i tebe trápí podobná otázka: "Proč jsem se tedy narodil? Kdo a proč mi dal život, když mi ho zase jednou vezme a to navždycky?!"

Úžasná zpráva!
Je na to vůbec nějaká odpověď? Ano je! Pán Bůh tě má rád. A to moc. Dal za tebe svého Syna. Ano, Pán Ježíš umřel i za tvé hříchy hroznou smrtí na kříži, když Ho předtím krutě týrali. Abys mohl žít s Ním tady na zemi spokojený život a potom i jednou na věčnosti. Takže to smrtí nekončí, To je úžasné! A já jsem se tolik bál! On nás totiž stvořil k tomu, abychom žili s Ním, radovali se z Jeho obrovské lásky a z Jeho stvoření. Tak nám to vyřizuje v bibli: "Neboť Bůh tak miloval svět (i tebe), že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný" (Janovo evangelium 3,16). Takže, když přijde člověk jako já nebo ty se svým trápením k Pánu Bohu, může u Něho své starosti složit a pak u Něho, jenom u Něho najít potřebný pokoj k šťastnému životu. To je úžasná zpráva! Pro mne i pro tebe. Dostala se ke mně takto:

Několikrát za život jsem četl Boží slovo. Možná to byla kniha Žalmů, nevím, jako dítě jsem to nepoznal. Jednou jsem stál před malým kostelíkem a z něho se ozývaly duchovní písně a možná i Boží Slovo. Tyto Boží věci mne tam doslova přitahovaly. Pak v dospělosti jsem zaslechl úryvky z bible v televizi a z rádia z nějakého kázání. Pak si mne Pán Bůh zavedl (věřím, že On) k jedné paní, která mi četla verše z bible. Všechno, co mi četla a říkala, mne velice oslovilo, doslova zastavilo. Ta paní na mne byla moc hodná a dokonce mi darovala knihu - tu nejkrásnější na světě. Dnes vím, že je to bible. Od té doby mne pritahovala tato kniha a také osoba, o níž se tam mluvilo. A to byl Ježíš Kristus.

Jednou v neděli jsem seděl doma a zrovna silně přemýšlel o tom, co se mnou bude po smrti. Najednou se mi v srdci připoměla slova, která mi četla ta paní z bible. Jak mi později řekla, bylo to z Janova evangelia: "V domě mého Otce je mnoho příbytků... Jdu, abych Vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já" - tedy v nebi. Je úžasné, že když mi tato slova ta paní četla, vůbec ničemu jsem nerozuměl, ani jsem si je nepamatoval. Ale za pár dní to takto krásně ke mně promluvilo a já jsem tomu Slovu uvěřil.

Zanedlouho mi dal jeden člověk pozvánku do křesťanského shromáždění. Hned na nejbližší shromáždění jsem tam šel. Tam mne zaujalo krásné přijetí, nikdo se mě na nic nevyptával, bylo mi tam krásně. Poprvé v životě jsem slyšel o Pánu Ježíši Kristu jako o Božím Synu.

Dokonale osvobozen!
Pak jsem doma udělal takové rozhodnutí (vidím to jako dnes) - stál jsem v kuchyni a nahlas jsem pevně řekl: "Pane Bože, já ti chci věřit, chci i kdybych neměl několik nocí spát!" (protože doposud jsem mohl usnout jenom po užití nějaké drogy). A spal jsemjako malé dítě. Hned druhého dne jsem byl radostný a šťastný člověk. Od této chvíle se ze mne stal abstinent. Aniž jsem to zpozoroval, provedl Pán Ježíš obrovský zázrak: v okamžiku ze mne udělal abstinenta, který už nikdy nepotřeboval ani kapku alkoholu, ani jedinou drogu. Tak mocné divy činí náš Pán ze svého slitování, z lásky k nám. A dnes, když vidím potácejícího se člověka, který je stejný otrok a chudák, jako jsem byl já, modlím se k Pánu Ježíši za jeho vysvobození protože On říká že osvobodí každého.

Od té doby co s Pánem Ježíšem ve víře žiju, jsem s Ním zažil mnoho zázraků. Nejen uzdravení a vyslyšení mých proseb. Ten největší se stal, když mi vložil do srdce jistotu věčného života. Stalo se to, když jsem učinil upřímné pokání - vyznal jsem Jemu v modlitbě všechny svoje hříchy. To je ze všeho nejdůležitější a je to také jediná cesta do nebe. Při pokání jsem byl nejšťastnější. To se mi ulevilo! Pocit viny a výčitky svědomí zmizely. Pak jsem to mohl dát do pořádku i se svojí ženou, poprosit ji za odpuštění. Sílu k tomu mi dal zase jenom On, Bez Něj bych nedokázal ani to první, ani všechno ostatní.

Prožívám s Ním překrásný život, který se nedá vypovědět. Všechny starosti, které přicházejí do mého života, mohu vkládat na Něho, protože On to tak chce.

Tak tě tedy k Němu zvu, protože Pán Ježíš tebe velice miluje. Dokazuje ti to i na tom, co udělal se mnou. Protože z velkého hříšníka: alkoholika, smilníka, zloděje, pokrytce, nesmiřitelného kruťase, posměvače, nepoctivce, hlupáka a politického fanatika a co já vím ještě, udělal člověka úplně nového, s jinou povahou. Mění dále můj charakter. Když odpustil mně, odpustí i tobě. On tě velice miluje. Trpělivě čeká, až k Němu přijdeš! Nejvíce se raduji z toho, že mám věčný život. Že můj život tělesnou smrtí nekončí a že mám připraveno nebe, kde budu trávit věčnost s Pánem Ježíšem, mým Zachráncem, Bohem a Přítelem. Z toho se můžeš radovat i ty, přijmeš-li Pána Ježíše do svého srdce. Přijmeš Jeho lásku a odpuštění?

Vladimír Matásek

Poslal(a): Vladimír Matásek, 12.9.2007