„Všechno krásné jednou končí.“

„Donedávna jsem si přál zjistit co je to opravdová láska. A teď bych byl možná radši, kdyby vůbec nic nezačalo. Byla to chyba, ale nechtěl jsem ti ubližovat. Ani nevím, proč to píšu, ale asi proto, aby někdo konečně pochopil, i když ani nevím, jestli to někomu dám přečíst, nebo jestli to schovám někde na dně šuplíku, jak se cítím, co prožívám. Jednu věc vím ale jistě, a to že to potřebuju ze sebe nějak dostat, a když nemůžu přátelům, protože by mě většina ani neposlouchala, a ten zbytek, který by mě vyslechl, by to nedokázal pochopit, protože prostě tohle nemohl zažít. Tak to prostě musím napsat, napsat to někam, aby to ze mě bylo venku.“
Všechno to začalo o prázdninách, kdy jsem chodil ven, s partou nejlepších lidí co jsem v té době mohl znát. Každý den, se někam šlo, každý den jsem se cítil opravdu dobře. Ovšem jedna věc mě už i v této době sužovala. A to ta, že ses měla do konce prázdnin odstěhovat. Již teď jsem tě měl strašně rád, víc než kdy kdo by pochopit dokázal, ale láska to nebyla. Bylo to těžký, ještě když mi můj nejlepší přítel( kterého jsem později ztratil kvůli věci za kterou jsem nemohl )nadával, že tě mam rád jen protože jsi hezká, protože jsi holka a máš sukni, jinak bych si tě ani nevšiml. Měl pravdu vtom, že jsi hezká. Krásnější holku jsem doteď nepotkal, byla jsi jak anděl. Ale pravdu neměl. Naše přátelství bylo jedinečné, krásné, a za žádnou cenu jsem ho nechtěl ztratit. Čím blíž se blížilo stěhování, tím mi bylo hůř, i když jsem věděl, že tě neztratím, protože sem budeš dojíždět tak i tak. Ale tento argument mi nějak nepomáhal. Na tvoje narozeniny jsme šli slavit, byla to oslava i zároveň rozlučka, i když každý věděl, že tu budeš dál. Pamatuji si, jak jsme seděli vedle sebe, a tys začala brečet, a když jsem se zeptal co ti je, řekla jsi: „Miluji tě“. Nechápal jsem to, a doufal jsem, že žertuješ, ale nebylo to tak. Šli jsme domů spolu, ale pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Když jsme došli před můj barák, stalo se to, čeho nelituju, ale kdyby se to stalo, možná by to bylo lepší pro nás oba. Políbil jsem tě. A šel domů. Příští den jsme šli opět ven, ale vládla divná nálada, a já věděl proč. Láska zničí všechno, v tomto případě to bylo naše kamarádství. Nemiloval jsem tě, ale vidět tě se trápit bylo pro mě jak procházka v pekle. Povídali jsme si o tom, co se stalo, a já řekl, že tě nemiluji, a že to necháme být. Viděl jsem na tobě, jak ti to ubližuje, a nemohl jsem to tak nechat! Když jsem o tom mluvil s kamarádem, řekl mi, ať do toho jdu, že nemám co ztratit. Šel jsem za tebou a řekl jsem ti, všechno co jsem měl na srdci, a poté jsem se zeptal, jestli to tedy nezkusíme. Ty jsi odpověděla ANO. Tím začalo ovšem to, co jsem si přál poznat, s odstupem času bych ale byl radši, kdyby se nic nestalo. První měsíc jsem se snažil do tebe zamilovat, bylo to s tebou tak krásný, ale prostě to nešlo. Když jsem si řekl, že to asi nepůjde, něco se zlomilo. Do dnes nevím, co to bylo, ale asi jsem se zamiloval. Byl to nejkrásnější měsíc a půl mého života. I přes časté hádky jsem tě snad miloval čím dál tím víc. Bylo to s tebou hrozně krásný i přesto, že jsme se někdy neshodli na tom, co jak budeme dělat, a vznikly kvůli tomu ty nejošklivější, přitom nejvíc stupidní hádky. A pak nastali 2 týdny. 2 týdny neustálých hádek a rozchodů. Ty jsi mi pořád vyčítala, že se chovám divně, ale přitom jsi přehlížela, jak trpím. Ignorovala jsi mě ve škole, uzavřela si se jen do kolektivu dvou lidí, a mě to ubližovalo. Začalo se to hroutit. Potřeboval jsem, aby si za mnou přišla, všimla si mě, abych aspoň trošíčku cítil, že mě pořád miluješ. Tys mi místo toho neustále vyčítala, že se tak chovám. Lhala si mi, když jsi jela tu diskotéku, že nemůžeš mít mobil, abych tě neotravoval, přitom jsi mi pak nevědomky ukazovala fotky z diskotéky, kde jsi byla. I těch kluků. A jak jsem se cítil? To ti asi nedocházelo? Hádali jsme se stále častěji, a trpěl jsem stále víc, trpěl jsem tak jak si to jen málokdo dokáže představit. A najednou nic. Najednou konec. Pohádali jsme se a je konec. Bylo to rozhodnutí, které bylo vyprovokované hádkou, ale stalo se. Jestli jsem psal, jak jsem strašně moc trpěl, tak to nebylo nic proti tomu, co prožívám teď. Ignoruješ mě, nestojím ti ani za slovo, což si myslím, že si nezasloužím. Děláš, jakože nic, to ti závidím, já toto nedokážu. Nevydržel jsem to a napsal jsem ti, a napsali jsme si, že budem kamarádi. Ale ignorování pokračovalo dál a pokračuje. Bavíš se jen snima, ale teď už vlastně jen sním, protože toho druhého jsi ztratila. I přes to všechno sem ho prosil, ať to nedělá, ale nešlo to. Nevidím na tobě, že by ti to vadilo, to se mi zdá nespravedlivý vůči němu. I když si už myslím, že je to dobrý, když tě ve škole zase spatřím, spadnu do toho znova. Jsi tak krásná, jsi jak anděl, ale už tě nechci nikdy vidět! Nechci, protože je vidět, že ti za nic nestojím. Včera na valentýna jsem ti nesl kytici, chtěl jsem s tebou mluvit, naposled nejspíš, ale tys ani neotevřela dveře. A nejhorší na to všem bylo, že za dveřmi jsem slyšel tvůj hlas, jak říkáš, ať mi neotevírají! Kytici jsem ti nechal před dveřmi, a šel jsem domů. A dnes když tě zdravím, nic neřekneš a děláš jako bych nebyl. Vzpomínám na ty krásné okamžiky, kdy jsme byli spolu, a šeptali, jak se milujeme. Vzpomínám na ty krásné okamžiky, kdy jsme byli nejlepšími přáteli, a byl jsem tolik šťastný. Toto všechno skončilo tím, že ti za nic nestojím, že mě přátelé opouštějí, že jsem sám a úplně sám. Ještě kdybys mě neprosila, že až bude konec, že budem zase nejlepší přátelé. Myslel jsem si, že to jde, ale zjistil jsem, že to nejde.

Poslal(a): blgas, 15.2.2008