Píšu a ani nevim o čem budu psát, co budu psát, jen tak píšu.Potřebuju to ze sebe dostat, vypsat se, někomu se vypovídat.Jenže momentálně není komu.Zase cítím ten pocit samoty.Pocit, kdy bych tolik potřebovala někoho mít u sebe.Někoho, kdo by mě pevně obejmul, stál by při mě, někoho komu by na mě záleželo a kdo by mě miloval.Ale vypadá to, že o tom můžu jenom snít.Copak chci tak moc?Jenom chci být aspoň chvilku opravdu šťastná, mít radost ze života, konečně pro někoho žít.Už mě to tu nebaví.Připadám si čím dál častěji přebytečnější.Možná že už to není jenom pocit ale fakt.Nevím.Jsem den ode dne zmatenější.Někdy si připadám že sem spadla snad z Marsu.Všichni mi připadají takoví jiní.Strašně odlišní.To je jim opravdu všechno jedno?Podle výrazu bych soudila že jo.Nebo se jen tak tváří a přitom je to uvnitř rozežírá ještě víc než mě když se tomu snažím postavit a mluvit o tom?Mluvit o problémech co se dějí denodenně, o pocitech, názorech.Je těžký popsat to co cítim ale opravdu mi příde, když se něco stane, že ostatní se s tim strašně rychle zžijí a pokračují v životě dál.Ok.Někdy je to lepší ale já to nedokážu.Když se něco stane mám to ještě pěknou dobu v hlavě a ne a ne to dostat ven.Myslím na to pořád, ale co ostatní kterých se to týká?Dělají jakoby se nic nestalo.Tohle nechápu.To se tak přetvařují nebo se jich to fakt ani nedotklo a aspoň chvilku se nad tim nezamysleli?Nebo to jen nechtějí rozebírat?Jo přiznávám bylo by to někdy rozhodně lepší otřepat se a jít dál ale já to neumim.Nedokážu se přetvařovat když mě něco trápí nebo se něco stalo.Všichni to okamžitě poznají.Achjo.Chci být zase to malé dítě co si jen bezstarostně hraje s ostatními, nic neřeší, co netuší co ho ještě v životě všechno čeká.Ale projde si tím každý a každý to prožívá jinak.

Poslal(a): eM.Ka, 5.3.2008