Znala jsem člověka, co když poznal, že se trápím, neřekl jen jako ostatní: to přejde, ale vyrobil z papíru malinkou vlaštovku a řekl: vyhoď ji z okna a s ní odletí i celé tvé trápení. Je to už dávno, ale pořád jako dnes. Znala jsem člověka, co když jsem měla špatnou náladu, koupil mi malinkého plyšového slona. Znala jsem člověka... Ale teď...nevím, kde je. Na mé volání neslyší, když mávám, tak nevidí. Možná jen pomáhá těm, co to potřebují víc než já a zpestřuje jim den. Možná jen zabloudil a neví kudy ven. Možná... Snad zase najde cestu zpět a znova se potkáme, protože jeho úsměv umí prozářit den...

Poslal(a): Hanischka, 26.3.2008