Reazavé dveře hlasitě zaskřípaly až dívce přejel mráz po zádech. Najednou jakoby vše utichlo. od mala neměla tyto místa ráda. Vždy z nich měla určitý respekt a obdiv k nim zároveň. Z každého kousku země, z každého centimetru cítila ten chlad. Chlad mrtvých vzpomínek, zhaslých nadějí a nesplněných snů a tužeb. Ony kamenné obrazy na ni hledely. V některých se dokonce odrážel její vystrašený obličej. Mířila listím zasypanou cestou do hlubší části zahrady. Cestou sledovala svůj odraz z některých kamenů na náhrobcích.
1904 - 1907 "Spi sladce dceruško naše." Zastavila se u našedlého hrobu, který před lety byl jistě čistě bíly. Na kamenné desce stálo nyní už odřenými zlatými písmeny jméno: "Maruška Ševců." Na pravé straně byla zažloutlá a sluncem vybledlá fotografie malé blonďaté holčičky se zářivě živýma očima. Bylo v nich tolik síly a odhodlání k životu. Zdalipak její rodiče v té době tušili, že možná za pár měsíců, týdnů nebo dnů o svou dceru přijdou. Byla nemocná, nebo se to stalo náhle... Dívka ani nevěděla proč nad tím přemýšlí. Často ji napadaly takové myšlenky.
Zastavila se ještě u pár hrobů, které ji něčím zaujaly, ať to byla fotografie, epitaf nebo jen soška padlé holubice, přidelané na okraji náhrobku. Ještě si všimla několika padlých vojáků, když konečně došla k cíli své cesty. Skoro až vzadu u zdi byla černá hrobka. Sama o sobě vzbuzovala respekt a určitou ctižádost. Neměla na sobě žádně květiny. Dívka vytáhla ze strany mramoru zápalky a dala život malému plamínku, který chbě osvětlova okolí lucerny. Světlo padlo i na krásná zlatá písmena vytesaná do kamene. "Dominnic Emanuel Berluscone." U vznešeného jména nebyla fotografie, ale nebylo ji třeba. Dívka si ihned vybavila jeho přísně vyhlížejíci tvář. Trochu prošedivělé, dříve havraní vlasy mu ležérně padaly do obličeje. Vrásky lemovaly jeho studánkově modré oči a plné rty zaujímaly obranný postoj, který si nenechal nic libit. Z jeho tváře vyzařovala přirozená autorita a bez jediného slova jeho jiskry v očích daly najevo nesouhlas s čímkoli co se mu příčilo. Ale široká ramena v sobě skrývala bezpečí a věděla, že mohutné dlaně dokázaly ublížit, ale stejně tak pohladit. Hlas vždy zněl pevně a nesmlouvavě. Z jeho úst nikdy nebylo slyšet vulgární slovo a jedinou větou si uměl získat pozornost davů posluchačů.
Pamatovala jak spolu chodili na prochízky, pevně ji držel za ruku a říkával: "Nikdy tě nepustím holčičko moje. Nikdy. A nikdy tě nenechám samotnou. Jednou všichni odejdou, ale pamatuj, vždy budu s tebou." Tenkrát tomu nerozuměla, ale dnes, dnes už pochopila.
Přisedla si na studený kámen. Už tenkrát to věděl. Věděl, že tu dlouho nebude, že brzy odejde. Nikomu se však nesvěřil. Sám ve svém nitru bojoval s nemocí, nad kterou nemohl zvítězit. Svého dědečka považovala za hrdinu. Vždy se mu chtěla podobat.
V duchu mu nyní vyprávěla své obavy z budoucnosti, strach ze samoty. Nikdy mu neodpustila, že ji opustil. Nechal ji na všechno samotnou, jen tak odešel. V nitru křičela, vyčítala mu všechnu tu bolest a smutek, který už tolik let cítila. Neměla nikoho, tak blízkého jako byl on, nikoho kdo by ji držel za ruku, nikoho kdo by ji obejmul, kdo by se na ni jen tak usmál bez přetvářky a falešné náklonosti.
Na černý mramor ukápla slza a další a další. Dívka slzy setřela rukávem a pomalu se připravovala k odchodu. Najendou cítila onen teplý dech. Tu jedinečnou vůni. Byl tady. Byl tu s ní. Opět cítila to pohlazení, pevné a upřímné obejmutí, v kterém se vždy cítila tak bezpečně. Vítr se rozlétl a zvedal nánosy listí. Zaslechla zastřený hlas. Věděla, že je v bezpečí, věděla, že tu vždycky bude někdo, kdo i v těch nejhorších chvílích ji dokáže zvednout ze dna. Pomalu odcházela, když ji zazněl v uších hlásek.. "Nikdy, Tě neopustím holčičko...!"

Poslal(a): shaggitka, 7.4.2008