Stalo se to obrovskou náhodou...někdo zasadil květinu.Květinu, která měla právo vzhlédnout svět a růst do krásy.Byla přesvědčená, že ji tady čeká jenom to nejlepší, že všichni k ní budou vzhlížet s úsměvem a že bude šťastná.Přála si jen růst, vychutnávat paprsky slunce a vnímat teplé dešťové kapky.Někdy se nad ní zahalily tmavé mraky, které seslaly trochu silnější déšť, někdy si ji chtěl dokonce vzít i vítr, ale ona pořád odolávala, byla silná, ale jak už to na světě chodí, nikdo není schopen snést všechno...nebe posílalo déšť a vítr čím dál více častěji, květina odolávala, ale ne už s takovým nasazením jako dříve...čím dál více si přestávala být jistá jestli to všechno zvládne.Každým dnem se bála, že dnešní den je ten poslední.Přála si paprsky slunce, ale ty se jí vzdalovaly ikdyž na ni svítily.Už nebyly pro ni, odmítly ji, zavrhly ji a nechaly ji na pospas osudu.Každá kapka trhala stonek květiny, pomalu, ale jistě.Svůj květ, kterým dávala všem najevo, že chce žít stáhla do sebe...Květ se uzavřel, stonek se s přívalem poslední bouře odpoutal od pevné země a květinu opustila duše...vítr si ji vzal sebou a odvál ji na kilometry daleko, kde se květ oddělil od stonku a všechno, co bylo v květině se rozválo po celém světě.Zbylo jen prázdné místo v zemi...jen hlína, která ji nebyla schopna udržet...na totéž místo jsem posadila květinu já a mým životním krédem je květinu uhlídat, nikdo ji neutrhne, vítr ji neodvane a slunce ji nespálí...nemůže, protože květinou jsem já...:)

Poslal(a): ne.štastná, 20.4.2008