Všichni se topíme hříchem přítomnosti a stresu zároveň. Uvolnění je ty tam a včerejší shoda je dávno pryč. Děti si již dávno nehrají na písku, kde jim jejich výtvory hodné pozornosti předních světových kritiků boří o pár let starší „kamarádi“, dospělí znovu a znovu nestíhají pod tíhou pracovního vytížení a tomu starci, co každý den sedává o polední hodinu na té popraskané lavici v parku za městem, již také nikdo pomocnou ruku nepodá. Ptám se Vás : Proč? Proč nemá dítě právo na uznání, dospělý na odpočinek, starý člověk na respekt? Kam směřují touhy těch z Vás, kterým ještě včera otírala máma slzy rojené nad odřeným kolenem? Jak dlouho, jakých sil či prostředků je třeba, aby člověk společensky povyrostl a kde je přirozená hranice sytosti, kdy si zkrátka řekneš dost a spokojen pokuřuješ na verandě jointa, kterého si tak pracně zasadil, několik měsíců zaléval, nakonec sušil a ve finále s úsměvem spořádal? Lidská chasa se neustále žene za penězi, mocným to nástrojem dějin, který sám o sobě má stejnou váhu či výšku jako útržek toaletního papíru a přece je něčím tak výjimečný – ano, je to okamžik, kdy se vydáváš do krámu a kupuješ z regálu tohle či támhleto. Sám víš, že polovinu ne-li víc z toho snad ani nepotřebuješ, ale proč si to nepořídit, když přitom můžeš sledovat závist chudšího, jehož výraz obličeje mluví jasně, proč nedokázat sousedům i svému nitru, že je vlastně všechno v pořádku, že celý tenhle svět žije jen pro tebe a čas utíká tempem, jaké nařídíš, vid? Stálo by za uváženou, zdali bys neměl zastavit, přestávat slepě vydělávat a horlivě utrácet a nedát radši přednost tomu jointu. Já osobně bych neváhal. Představa červánků západu slunce zalitého vonným kouřem a vůně obilí ve mě stimuluje představu nesmrtelnosti a netknutelnosti, dokonalosti i geniality zároveň. Ano, rozhodně dám přednost krásám české krajiny, než slunným plážím, českým dívkám než italským buclinkám, českému pivu než rakouskému lepu. Raději budu navždy malým českým pánem svého území než ředitelem nadnárodní společnosti – a víte proč? Protože jsem se narodil a byl vychován ke spokojenosti s málem ve víru myšlenky faktu, že v Africe umírají miliony hladem zatímco já mám několikrát týdně maso k obědu. Snad bych se měl zamyslet, oč vše každou promarněnou vteřinou přicházím a komu ubližuji zároveň. To, že chuť jointu proloženou levným portským vínem a colou jen tak něco nepřekoná, mi ale nikdo z Vás nevezme

Poslal(a): Jaroslav Lukáč, 21.4.2008