Tolik si mě toho naučil, tolik si mi toho dal….Tolik krásných věcí,na který když se podívám, vybavím si onu inkriminovanou chvíli, vidím jak jsi se tvářil,slyším, co jsi říkal. Tolik dovedností, zlozvyků, rituálů. Stačí mi pustit si jednu z těch písniček a mám chuť přijít za tebou a políbit tě. Ohromně mi chybíš….Víš,protože já tě miluju. Přes to všechno co jsi mi udělal, přes to,že tě začínám pomalu ale jistě nenávidět,za ten ukradenej čas a hlavně city, tě pořád miluju.
A co horší? Ty to víš. Samozřejmě že se zrovna před tebou a všema ostatníma budu tvářit, jakože nic, ale už když se blížím domů, tou cestou jako vždy, kterou jsem třikrát týdně šla ruku v ruce s tebou tam i zpět, z očí se mi pouští slzy lítosti a žalu nad ztrátou tebe.
Nevím co mám dělat. Jsem úplně bezradná. Bez ideálů, bez chtíčů. Nemám hlad,nemám ty svý chutě, nechce se mi nic dělat. Všechno taky jako bonus zvrtám a nedokážu se na nic soustředit, protože pořád jen přemýšlím nad tím proč? Nevím co se změnilo a cítím částečnou vinu, ale já se jen bála, vždyť to víš. A tys mi prostě nedovedl poslední dobou odpovědět tak, abych se strachu zbavila.
A přece si mě dokázal tolikrát potěšit. Ty, tak strašně pozornej člověk, kterej registroval každý moje slovo, kterej si hned okamžitě zapamatoval mou oblíbenou kytku a sladkost a pravidelně mi nějakej ten tulipánek nebo lízátko dovezl. Ty kterej ses nebál přijtí k nám, ty kterej ses nebál být se mnou, když mi bylo vážně zle a ležela jsem ve 40kách….Tak proč nejsme šťastní, když jsme si to plánovali?

Poslal(a): Francaise, 28.4.2008