Vždycky jsem byla naivní, důvěřivá a impulzivní. Už mockrát se mi to vymstilo ,ale pořád se nejsem schopná poučit. Měla jsem nejlepší přátele, kteří se ke mně obrátili zády když jsem je nejvíc potřebovala a ještě se mi vysmáli a tak se důvěřivost trochu přeměnila v uzavřenost a ještě navíc se přidal strach z neznámých lidí a navazování nových vztahů. fakt, že se bojím dávat najevo city,taky moc nepřidá, ale když mi jeden kluk řekl že mu připadám jako ledová královna tak mě to dost zaskočilo.Vím, že dlouho trvá, než si k sobě doopravdy někoho pustím,ale když se to stane, tak jsem schopná se pro něj rozkrájet. Před třemi roky sem se poznala s jednou holčinou, přistěhovala se k nám a nakonec jsme se staly nejlepšíma kámoškama. I když jsme každá začala chodit na jinou školu nic se na tom nezměnilo. Občas jsme se pohádaly,ale vždycky se to vyřešilo. Možná, a teď si to hodně uvědomuju, nás pojil i fakt, že ani jedna z nás si nemohla najít kluka. A já si za ty roky zvykla, že jsme tady prostě jedna PRO DRUHOU. No jo,ale ona začala chodit se třídou do tanečních, pařit a tak, a já jsem najednou měla pocit, že se ji nehodím, jsem upřímná a tak jsem jí to řekla.. Srovnalo se to. No A pak si na jednom plese našla kluka…a ejhle….je ona,její kluk já. Říkala, že pro nás dvě se tím stejně nic nezmění, věřila jsem jí,ale pak jsem jí potřebovala a ona na mě neměla čas,jednou…chapu to nová láska…podruhý…po třetí…už chápu že se něco změnilo.No a když s ním pak kouká na film na který sem pro nás měla koupený americký sušenky na chroupání,tak to už mě fakt vytočilo. tak jsem jí to zase řekla a i když se to na povrchu zdálo bejt oka, něco bylo jinak. Myslím,že má pocit,že mě má jistou..že si bez ní nebudu mít co počít.Asi je to pravda,ale nenechám se sebou zametat. No a teď je ona a její kluk. já jsem tam,když on nemá čas. připadám si jenom jako takový doplněk co je vždycky při ruce,ale nezabírá místo když není potřeba. Mrzí mě to a moc moc moc mě to bolí.ale nevím co s tím. Nemám už sílu na to poslouchat jak je šťastná,jsem za to strašně rada,protože si to zaslouží…upřímně a hrozně moc..ale čim víc je ona šťastná tim víc já upadám do deprese a osamělosti.Protože jediný člověk,kterému teď momentálně plně důvěřuju mě zradil….říkám si,ale,že to není láska na celý život a že se jednou rozejdou a ona bude potřebovat někoho,komu se vypláče na rameno,a vím,že kdybych jí teď řekla, že mě to mrzí,ale že když s ním chodí tak já s ní nemůžu kámošit,tak by mi asi dala přednost,ale to bych nikdy neudělala,prostě budu sedět a čekat až mi zavolá, že mě potřebuje. Jenom se bojim, že jestli mě bude „zanedbavat“ dlouho, tak až mě bude potřebovat, tak už tady nebudu…

Poslal(a): Lil, 3.5.2008