A tak tu stojím, oči přimhouřené,
dívám se na tebe jen škvírkou očních víček,
skloním hlavu, schovávajíc slzy v očích
a snažím se stát dost pevně,
abych odolala proudům tvých slov.

Už neposlouchám a vzpomínám na doby,
kdy jsi vesele plánoval, jak spolu budeme bydlet
a spoustu dalších maličkostí.
Přemýšlím, kam najednou zmizelo to nadšení,
kterému jsem se na oko smála.
Možná to byla jen hříčka s fantazií a mně to došlo až teď...

Není to ani pár let a já se za tu dobu nechala touhle fantazií svázat
a začala věřit, že mám v životě nějakou jistotu

To bylo včera, ale dnes je všechno jinak ....
už mě v srdci nic netěší, je zase samo ... tiše bije ... ještě ho cítím ...
a v tomhle rytmu přemítám, co se to stalo.
Proč místo „budeme“ slyším „nevím, jestli ...“,
„jsem raději sám“

Cítím chlad, choulím se v dece a třu o sebe chvějící se ruce,
těch několik vět mě zasáhlo jako poryv mrazivého větru,
co mám teď čekat, jak pochopit, jestli pro tebe ještě něco znamenám,
kde zase najít teplo ... ?

Poslal(a): Dančáček, 24.5.2008