Večer jsem se byla projít podél řeky lemované stromy.Listí šustělo,jakoby mi ty malé,krásné výtvory přírody hýřící všemi odstíny zelené chtěly něco zdělit.Naslouchala jsem,však nerozuměla jsem jejich řeči.Plakala jsem,ale šla dál.Začalo pršet.Najednou jsem ucítila jak mi kapky vody dopadají na obličej stejně jako slzy které jsem nemohla zadržet.Bylo ticho,kapky deště se odrážely od všeho co jim skřížilo cestu.Bylo mi dobře,nebyla jsem jediná kdo pláče,plakalo i nebe nademnou.Plakala má duše.Vše co bylo ve mě-pocity,myšlenky,touhy,sny se najednou rozplynulo stejně jako déšť.Koukala jsem kolem sebe,bylo mi krásně a zároveň hrozně smutno.Došla jsem tam,kde cesta končí,ale došla jsem k cíli.Bylo to pro mě takové malé vítězství,to,že jsem aspoň fyzicky,aspoň tou přítomností něčeho dosáhla,došla jsem až nakonec,ale i přesto byla má duše prázdná a smutná.Snad i duševně dojdu tam kam chci.Cesta bude spletitá a krkolomná,plná nástrah,ale nevzdám se,půjdu dál-tam,kde končí řeka.

Poslal(a): misunesecka, 27.9.2008