Proč to děláš?

Proč to děláš?

Proč to děláš?

Proč to děláš? Že by to byl osud? Sám víš, jak hrozně moc tohle slovní spojení nesnáším. Větu, kterou si mi říkal když sme byli spolu. Když sme byli ještě šťastní.
Ale taky když si mi ukazoval svoji novou holku, , tu další z řady osudových.Až poté mi došlo jaká blbost to byla.
Osud to není. Nemůže. Nic takového přece neexistuje. Nechci aby existovalo. Co ale tedy? Je to snad spravedlivý? Několikrát do měsíce jedno ráno. Ráno,kdy si připadám aspoň trochu šťastná. Tak jako dřív. Vlastně ne. Nedá se říct šťastná. Jsou tady ty zatracený výčitky, který mi zabraňují si užívat tvoje dotyky, polibky a slova naplno. Copak ty je nemáš? Tobě to přijde normální? Asi .Možná…
Víš dobře, že já jí to neřeknu. Neudělala bych to. Nemám na to sílu. Byl by potom konec. Nic. Zase prázdno. Brečení do polštáře a neschopnost vnímat. Pusto. To nechci. Takhle tě mám u sebe. Občas. Jen na chvíli. Zatraceně krátkou chvíli, kterou si stejně nedokážu pořádně vychutnat. Stačí to vůbec ke štěstí? Ne. Možná? Jak pro koho.
Poslal(a): možná jo,možná ne, 4.2.2009

Spodek

Stránka generována 21.11.2018 01:43:41.