V bříšku těhotné ženy byla dvě miminka. První se druhého zeptalo:

- Věříš v život po porodu?
- Určitě. Něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se
připravili na to, co bude pak.
- Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat?
- To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla, než tady. Třeba budeme
běhat po svých a jíst pusou.
- No to je přece nesmysl! Běhat se nedá. A jíst pusou, to je úplně směšné!
Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu: Život po porodu je vyloučený -
pupeční šňůra je už teď moc krátká.
- Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme tady
zvyklí.
- Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život
končí. A vůbec, život není nic, než vleklá stísněnost v temnu.
- No, já přesně nevím, jak to bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme
mámu a ta se o nás postará.
- Máma? Ty věříš na mámu? A kde má jako podle tebe být?
- No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom vůbec
nebyli.
- Tomu nevěřím! Žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná
není.
- No ale někdy, když jsme zticha, můžeš zaslechnout jak zpívá, nebo cítit,
jak hladí náš svět. Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až
potom...

Poslal(a): Bišulka, 15.10.2009