Stála si tak blízko. Cítil jsem tě! I kdybych zavřel oči, oderval si ruce, vzdal se nosu… Cítil jsem tě. Někde tam uvnitř, možná na povrchu. Jako by se všechno chvělo. Přitom hladina vody nerušeně odrážela svět kolem. Ani vlnka, ani záchvěv. Snad když do ní vzdechnu. Marnivá myšlenka… A ty se ptáš, co mi je? Copak já to vím? Nevím… drahá… nevím a nikdy jsem to nepochopil. Tvůj dotek!!! Bodá, hladí… sám nevím. Neznám jej… je jako ostří, ostří ostré jako pravda! Ale rve jako by bylo ze rzi. Vniká do mne! Má bodat… ale nebolí to. Snad klam? Snad… Chce se mi plakat. Svalit se na zem a plakat, v klubku, jako v lůně. Jako na začátku… Sám… Jedno slovo: Pryč! Utíkám, v myšlenkách? Nebo ve skutečnosti? Je to tak pomíjivé… kde je hranice? Cítím-li co nevidím, mohu dělat i to co nedělám? Pláču… choulím se ke zdi… co se stalo? Vzpomínám na ten pocit. Na tu dýku… jak příjemně to bolelo. Ano, bolelo, ale já se cítil tak opravdoví. Tak skutečný… Nebyl to sen. Tvůj dotek… to teplo… to nemohl být sen. I ten déšť, ty kapky kanoucí mi po těle. Studí. Co jsem to, sakra, cítil! Co byl ten pocit! Proč jej nejde potlačit… smazat… pochopit. Proběhne celým tělem, na nic se neptá. Zlomí duši, zlomí mysl a je pryč. Snad i srdce by mohl… hrozivě civí, z díry nitra, neváhaje vyrazit bez varování. Tolika lidskosti, v jeden moment. Vteřina věčnosti. Déšť ustává, avšak mě stále po tváři stékají kapky. Slzy? Snad… Možná z vlasů…kdo ví. Zpříma hledět, hrdě stát, neplakat, nebát se, jako kámen, bez emocí bez tužeb… bez lásky…sám………………… dotkni se mě……. prosím…….chci být člověk, chci plakat.

Poslal(a): Tomáš B., 1.11.2009