…a tak sedím v chladném pokoji, v okně vidím světla domů a pouličních lamp nedalekého města. Sedím sám. Pomalu si začínám uvědomovat, že něco končí. Končí něco krásného a já se nemůžu ubránit slzám. Začínám pociťovat úzkost, beznaděj,… Hlavou se mi honí všelijaké myšlenky. Nejčastěji o ní, ale občas prolétne i myšlenka na smrt. Na mou smrt. Plakala by, kdyby se mi něco stalo? Ano, alespoň myslím, že ano. Věřím, že ano. Doufám v to. Pak ale přichází myšlenka na ostatní, které znám. Mohl bych odejít? Mohl bych se mlčky dívat, jak pro mě pláčou? NE, nedokázal bych si sáhnout na život. Za to mi ona nestojí. Ona byla mou první opravdovou láskou. Já naivně věřil, že náš vztah bude trvat věčně. Ach, jaký jsem byl blázen. Ona je… je tak krásná, milá, vlídná, vnímavá, jemná, chladná, hrdá, nestálá, tvrdohlavá, sobecká, urážlivá, nenahraditelná, jedinečná… A já ji miluju. Je pryč. Rozhodla se sama, tak proč na ni nemůžu přestat myslet. Proč? Jsem jen dítě, které stále věří pohádkám o princi na bílém koni a princezně v nádherných šatech. Tyhle pohádky končívají „a žili spolu šťastně až do smrti“. Proč ta moje nemohla skončit stejně? Jedno vím jistě: Chyba nebyla jen ve mně. Ano, mám své chyby, když se je snažím napravit, dělám další. Ale když někoho mám rád či dokonce miluji, tak i s jeho chybami. Říkala mi tolik krásných slov, šeptala je do mého ouška a já věděl, že jsem našel tu, na kterou jsem celý život čekal. A pak… pak jsem jí řekl o sobě spoustu věcí. Opět jsem byl za blázna, který si myslel, že to pochopí. Ale ona nepochopila. Všechno, co jsem jí řekl, jen obrátila proti mně. Slyšel jsem na svou adresu tolik nehezkých slov. Bylo v nich tolik nenávisti, tolik zloby. Kde se bere tolik antipatie vůči mně po tom všem krásném, co jsme spolu prožili? Opravdu jí nerozumím. Stále doufám, že si uvědomí, jak moc mi ublížila tím, co řekla. Stále je ve mně kousek víry, že pochopí, jak moc ji mám rád. Víra… to je plamen – někdy hoří naplno, jindy sotva doutná… Ale nikdy, nikdy nezhasne úplně. Nechci jí dát sbohem, nemůžu. Miloval jsem ty okamžiky, kdy jsem se mohl schoulit do horké a roztoužené náruče a nyní mě noc zahaluje svým černým pláštěm, pod který můžu schovat každou svou bolest. Jsem vděčný za každý sen, ve kterém můžu být s ní. Svírám rty a zadržuji slzy. Tolik si přeji získat její lásku a těšit se, co přinese další den prožitý s ní. Tolik si přeji milovat a být milován, líbat a být líbán, mít se ke komu schovat do náručí. S láskou a trpělivostí budu na ni čekat. Chtěl bych zase mít tu moc, ten dar dívat se na dvě krásná očka, hladit rozpálené tváře a svírat dvě hebké ruce. Mám opět ten pocit úzkosti… Nejhorší na tom je, že se na ni ani nedokážu zlobit. Upozorňovala mě, že si s ní nemám plánovat budoucnost. A já stále věřil, že se změní. Bože, já byl naivní. Teď už vím, jaká skutečně je a nejsem si jistý, jestli všechno co mi řekla krásného, myslela vážně. U toho nehezkého si jsem téměř jist. Snad si jednou uvědomí, jak moc mi ublížila. Jak moc ubližuje sobě. Ona si vůbec neuvědomuje, jak podstatně změnila můj život. Než jsem ji potkal, cítil jsem se zbytečný. Mám hodně přátel, ale než přišla ona, nebyl jsem nic, jen další tělo bez duše bloudící tímto ohavným světem. Ona vnesla světlo do mého života; poprvé jsem ucítil, že někam patřím; že mě má někdo opravdu rád; že nejsem sám. Ale bylo to skutečné? Nebo jsem si snad jen něco namlouval? Ale to všechno je pryč. A nyní? Cítím se znásilněný životem. Cítím se jako hračka, která přestala bavit a tak skončila na ulici, kde do ní každý kope. Snad jednou nějaká dívka zvedne mě ze země, vezme si mě domů a bude mě mít ráda, i když bude jen obtížně získávat mou důvěru. Chci rozdávat radost, vidět úsměv na tvářích svých milovaných, avšak bojím se, že už to nedokážu tak dobře jako dřív. Ne když teď vím, co si o mně ona myslí. Rozbila celý můj život na milióny střípků. Bojím se, že už ho nedokážu poskládat do původní podoby. Sám jistě ne. A ona mi sotva pomůže. Miluju ji! Je to tak těžké, tak těžké milovat někoho, koho si vážíme víc, než sami sebe. A když pak zjišťuji, že ona si mne neváží, je to o to těžší. Přesto jsem tu tíhu ochoten nést.

Poslal(a): JoeB, 28.2.2010