Smutek je uvolnění, projev zklamaných očekávání a přání, jejichž napětí se rozplývá. Smutek zraňuje a bolí, protože jeho podstatou je vzdát se toho, k čemu jsme připoutáni - ať je to zlatá medaile, majetek, nebo milostný vztah - a žít se ztrátou. Jeho příznaky - mdlou pleť, unavené oči, povolenou tvář, nachýlená záda, zplihlá ramena, monotónní, tichý hlas - známe všichni.
Přirozeně se smutkem ze všech sil bojujeme: chceme být šťastni. Honba za štěstím je právem všeho lidu, je to všeobecná posedlost. Domníváme se, že jediná cesta ke štěstí a rozzářeným očím se smutku vyhýbá, ale opak je pravdou - radosti dojdeme jen jeho přijetím. Protože smutek je nevyhnutelný, je zdravou odpovědí na rány v životě, které naše očekávání neodvratně dostávají. Chtěli bychom zůstat stejní, ale život se mění: trpíme bolest z přizpůsobení. Jenže zklamání se nelze vyhnout.
Smutek nás spojuje s jádrem naší zranitelnosti a primárních vazeb, z nichž je spletena sít' našich zkušeností. Je to energie z uvolnění, tanec, pod jehož kroky se rodí uzdravující katarze, tolik důležitá pro plynulost a pružnost naší bytosti. Smutek je transformujícím prostředkem, který zdůrazňuje nevyhnutelnost změny a potřebu růstu
a rozpouští naši strnulost a touhu po jistotě, bezpečí, stabilitě. Nenaplní-li se naše očekávání a touhy, nikdy bychom je neměli zpětně hodnotit jen proto, abychom se zbavili, bolesti naopak bychom měli doslova i přeneseně zpívat blues. Snaha vyhýbat se smutku má za následek povrchní štěstí, jistý druh "krabičky smíchu", která maskuje zcela zjevný spodní proud deprese: na takovou stanici je naladěno mnoho životů.

Poslal(a): Mysl a cit, 22.4.2010