Jednoho nádherného jitra se u moře procházel bez cíle filosof – člověk, jenž hledá zvlášť významná vysvětlení pro svou bezvýznamnou existenci – a tu přišel na ústřici, která si v písku ležela ve své lastuře.
„Nemá mysl zatíženou pochybnostmi,“ přemítal filozof, „nemusí a ani nemůže pracovat, až by jí kosti praskaly. Nikdy nemůže říct: „Nohy mi už přestávají sloužit“. Neslyší nic o špatnosti, nedívá se na televizi, nemluví do vzduchu. Nemá knoflíky, aby se jí utrhávaly, ani zipy, aby se jí zadrhávaly, ani vlasy či zuby, aby jí vypadávaly.“ Filozof si hluboce, závistivě povzdychl. „A dojde-li v její anatomii k morbidní souhře podmínek, pokud lze vůbec takovou zastaralou amorfní anomalitu nazývat anatomií, pak produkuje vysoce třpytivou kompaktní hmotu nedozírné ceny,“ řekl filozof, opět vzdychl a přemítal dále. „Kdybych se tak i já mohl probudit z delirického stavu s růžencem diamantů na horečnatém čele. A kdyby i můj dům byl svatyní, pevnou a jistou jako sejfy!“
Právě v tom okamžiku zaskřehotal racek a střemhlav se snesl z oblak k zemi; uchopil do drápů ústřici, vynesl ji vysoko do nebe a pak ji upustil na obrovskou vlhkou skálu, na které se lastura roztříštila a její obyvatelka rozplácla. V troskách se neobjevil žádný třpytivý výtvor nedozírné ceny, neboť zesnulá ústřice byla velice zdravá ústřice, a mimochodem žádná ústřice ze své vlastní perly nikdy nic neměla.

Dvojí naučení
1. Spočítej si, jaké boží dary máš ty, a nech svého souseda, ať si v klidu počítá své.
2. I tam, kde není televize, lidé hynou.

Poslal(a): Hannah , 7.2.2005