Přestaň si lhát

Přestaň si lhát

Přestaň si lhát

Začít sám u sebe je velká pravda, která ctí i naše bájné předky. I v dnešní době je proto důležité najít v sobě tolik odvahy a začít sám se sebou jakožto jedinečnou osobností. Stejně jako jsme ve své podstatě každý filosof, jsme i osobnost, ale především člověk. Setkávám se ba i přímo s davy narkomanů, kteří mi donekonečna tvrdí, že mají vše pod kontrolou a mohou skončit ze dne na den.
Málokdo z nich si však uvědomuje, že to je první krok k jejich závislosti. Neuvědomují si, že lžou sami sobě a jejich lano, po kterém by chtěli vyšplhat do normálního života, se trhá nitku za nitkou. Je mi jich upřímně líto, stejně jako desítek těch, kteří poznali drogy ve věku pro ně nejhorším. Ve věku dospívání (puberty), protože ani oni si neuvědomují, jak moc zde fungují ony Pavlovovi reflexy. Neuvědomují si a ani nepřipouští, že prochází obdobím, kdy sebemenší popud okolí ovlivňuje jejich celkové vytváření osobnosti pro dospělost. Jediné o čem vědí a k čemu míří jsou drogy. V první řadě chtějí být "in" a za druhé se nevědomky stávají otroky sebe sama. Musí řešit nové a ještě k tomu zásadnější problémy, o větší míře ani nemluvě. Nejjednodušší se pro ně v ten moment stává útěk k drogám. Dají si a nic neřeší. Neuvědomují si, že tím pouze odsouvají řešení o pár hodin, kdy je problém znovu na světě, ovšem v několikrát horší podobě a oni jsou opět před otázkou, jak a co s tím. Tady vzniká ten začarovaný kruh. Dát si, neřešit, dát, neřešit ..... na konci je rovnítko vždy stejné, ale s jinou známou konstantou, závislost = problém.
V jiném případě, o tom či lepším či horším je věc diskuse, řeší problémy pod vlivem drog. Zabředají do nekonečných debat, kdy nedocházejí buď k žádným závěrům a nebo k nekonečně mnoho závěrům, z nichž si nedokážou vybrat ten správný. No a pakliže snad najdou ten jeden, nemají tolik odvahy k tomu, aby ho dokázali přednést.
Každý z nás prošel tímto obdobím tzv. dospívání. Pro všechny začíná okamžikem, kdy rodiče jsou ti nejhloupější na světě a končí ve chvíli, kdy uznáváme, že alespoň v jednom momentě měli pravdu. Normální na to přicházejí v rodinném kruhu, narkomani to řeší odchodem za "free" životem bez jasné budoucnosti natož zázemí a po většinou končí na ulici, plačtivým návratem k máminým sukním či v nápravných zařízeních jako zloději a vrazi, k čemuž je chtě nechtě odsoudilo okolí a jejich touha znovunabírání sebevědomí a pocitu sounáležitosti ke smečce.
Ke smečce, která má svou hierarchii, ale kašle na slabé a nemocné. Ke smečce, která ctí zákony džungle, kde přežívají jen ti nejsilnější. A oni na to v tomto věku nemají. Nikdy nepochopí, že vůdci této smečky z nich buď za a) profitují a nebo za b) poznali a vzali si drogy ne jako lék, ale jako něco pro poznání něčeho nového, nechci říct lepšího, ale něčeho při čem neřeší problémy, jako něco nad čím zvítězili, protože důležitější jsou pro ně jejich životy, rodiny, pracovní úspěchy, ale hlavně pocity vlastního uspokojení, které jim droga nikdy nepřinese. Oni už nelžou sami sobě, oni moc dobře vědí, že jejich psychika je už nahlodána virem zvaným droga, ale nikde se tím nechlubí a nikde to nezapírají.
Mně zbývá už jen prosit na závěr, pochop tyto řádky dřív než ti bude 18 let a ty se budeš válet na ulici s jehlou v ruce.
Poslal(a): M.M., 10.8.2010

Spodek

Stránka generována 19.11.2017 18:52:35.