zamysleni

zamysleni

zamysleni

Dnes je to půl roku... půl roku od doby, co se mi kompletně změnil život, až jsem si z toho sedla na zadek. Topila jsem se a nikdo mi nemohl pomoci. Chěla jsem se už na všechno vykašlat a spíše jsem umírala, než žila
Přijela jsem jednoho dne z intru ke své mámě, a najednou jsem neměla kde bydlet. Ano, vyhodila mne už několikrát, ale tohle bylo dosti definitivní. Já teprve ve třetím ročníku na střední škole a nevěděla jsem, co dál. Měla jsem možnost dál chodit každý den normálně do školy, o víkendech si užívat... - ale řekla jsem si, že radši se při tom topení utopím, než abych nějakému chlapovi vysela na krku.
Osmnáctiletá holčina, která zanevřela na celý svět a bála se každého dalšího dne. A byl ze mě sociální případ: prostě bez peněz, bez bydlení.... poníženě jsem občas přijala od přátel nějakou pomoc, ale časem mi začalo docela vadit bydlet po kamarádech a zatěžovat je svými problémy.
Ve škole o mě nikdo nic nevědel, byla jsem pohřešovaná a každý den jsem měla víc a víc chuť všechno skončit. Před všema jsem hrála strašně silnou, ale uvnitř jsem se rozpadala.
Tak nějak jsem si za to mohla sama.... kdybych své mámě na všechno kývla a neměla na všechno odpověď, tak by jsem dnes studovala čtvrtý ročník na mé vysněné střední škole. Ale já ji prostě čím dál víc nesnášela a nesnáším dodnes. Rozuměly jsme si jen když byla opilá, nebo něco potřebovala. To byla úplně zlatá. Já si prostě z dětství nepamatuju, že by jsme si někdy hrály, nebo povídaly.... vůbec!!!! Pamatuji si jen na taťku, jak jsme se hádali jestli mi na noc uplete 3 nebo 5 copánků, abych měla ráno vlnité vlasy... úplně mi hrkají slzy do očí!!! Mám ho totiž tak strašně ráda a největší chybou v mém životě bylo, že při rozvodu našich jsem chtěla zůstat u mámy!!! Byla jsem malá a najivní... ovšem najivní zůstávám dodnes, když si jeden den říkám, že zítra bude líp – a ono je vždy ještě hůř!!!
Do školy jsem se nakonec vrátila, ale individuální plán jsem prostě nezvládala. Nedokázala jsem se učit, a když už jsem se na to podívala, stejně jsem se na to vykašlala... přišla jsem o své sny, o své touhy a přání.... o všechno, dokonce na čas i o mého taťku...
Dnes pracuju po nocích, chystám se na dálkové studium na jiné škole, do polštáře brečím, navenek se usmívám... o pomoc si neříkám.
A uvitř budu plakat dál, na důležité věci kašlat... a po nocích pracovat a občas se zajdu pobavit a zahrát zas před všemi jak jsem silná a všchno zvládám....
Nenávidím se? Ano, za to jakým způsobem vedu svůj život, za to jaká jsem, za to že nejsem takovou jakou bych chtěla být! Vždyť tak nesnáším lež, přetvářku a faleš!!! A já se přetvařuji každý den...
A každý den se musím hledat něco, proč se druhý den probudit... a něco najít je čím dál těžší. Ale probouzet se budu dál a po nocích pracovat a přes den studovat a jednou za čas se i pořádně vyspím. A to vše jen proto, abych mohla jít dál... abych mohla jednou dělat to, co chci, i když na té cestě k cíli pořád vybočuji, jednou tam doběhnu... já to vím... za pět let, možná deset. Pro někoho děsná doba, ale pro mě tam čeká „žít“.. už neumírat ani nepřežívat...
Poslal(a): Denčulátko, 1.10.2010

Spodek

Stránka generována 25.11.2017 03:05:33.