Obdivuji optimisty a lidi, kteří neztrácejí naději a víru, ať už je to víra v cokoliv. Není jednoduché být v dnešním světě veselý a optimistický. Mnohem jednodušší je být zatrpklý, pesimistický, nešťastný a naštvaný na celý svět. Protože kdybychom neměli žádné „problémy“ a neměli bychom čím se trápit, byla by to přeci nuda. Nebyli bychom tak zajímaví, jako když se trápíme a naříkáme nad svými životy a litujeme svých chyb. Ale tak to přeci nemá být. Je umění umět se zasmát vlastním chybám a poučit se z nich. Umět být nad věcí a hledat na věcech to dobré. Život je krátký na to, abychom se jen pitvali v problémech a hledali, co ještě dalšího nás trápí. Důležitější je hledat to, co nás baví, co nám přináší radost. To by se mělo stát základem našich životů a ne utrpení.
Člověk nemůže být pořád veselý, tak silný není asi nikdo. Ale být pořád jen smutní také není řešení. Někdy se člověk dostane na dno a není jednoduché se z toho dna dostat. Navíc, když už dole jsme, proč se pokoušet dostat se nahoru? Aby nás zase někdo nebo něco srazilo zpátky dolů? Děkuji nechci. To radši zůstanu v pohodlí dole… Ale pokud si chceme užívat života plnými doušky, tak to nepůjde, pokud se od toho dna neodrazíme.
Život není krásný, jednoduchý a plný jen radosti. Je také plný smutku, bolesti, starostí. Je těžký a nesnaží se to popřít. Umí srazit na zem. Neptá se, jestli se nám to zrovna takhle hodí. Většinou, když se začne sesypávat jedna věc, tak zařídí, aby se sesypalo i všechno kolem. Ale pořád je to život. Náš život. A i když to není lehké, měli bychom si ho užít. Ukázat mu, že my se na kolena srazit nenecháme. Protože co nás nezabije, to se nás sice pokusí zabít znova, ale také nás to může posílit...

Poslal(a): Blbka1, 24.9.2011