Důvěra. Přátelství. Láska. Co vlastně znamenají tato tři jednoduchá slova? Mohu milovat přítele? Mohu důvěřovat kamarádům? Mohu milovat a nevěřit? Mohu věřit a nemít rád? Jak moc se tato tři slova dají kombinovat, aniž by se z toho člověk dočista zbláznil?
Naivně jsem věřila, že mám kamarády, na které se mohu spolehnout, kterým můžu důvěřovat. Měla jsem pocit, že mě milují stejně tak, jako já miluji je. Vím, že v lásce ani v přátelství nejde o to, kdo koho miluje více, ale proč tedy ten, kdo miluje nebo má rád více, trpí? V tomto slastném pocitu , že mám nejlepší kamarády na světě, jsem žila poměrně dlouho a snad byly i doby, kdy to, co jsem si myslela, byla pravda. Jenže jednoho dne mi realita krutě otevřela oči. Bylo to, jak kdybych dostala pěstí do břicha. Najednou vím, že pro lidi, které pro mě znamenali nejvíc, já už neznamenám téměř nic. Jsem jen ta, kterou dříve znali. Somebody, they used to know…
Vyrvěte mi moje srdce a zadupejte do země. Přišla jsem si, jako kdybych tohle měla napsané na čele. A moji takzvaní kamarádi to s radostí udělali. Proč jsem si nevšimla, že jsem se z „nejdůležitějšího člověka“ stala jen hloupou holkou, které nemá cenu něco říkat? Někým, kdo nestojí skoro ani za pozdrav?
Bylo mi řečeno, že to se v životě stává. „Přenes se přes to.“ Jak jednoduchá věta. Jenže je poněkud těžší ji zrealizovat. Přivést do života. Jestli se tohle v životě stává, znamená to, že se to stane znova? Znamená to, že se nedá nikomu věřit, jen sám sobě? Jestli ano, jakou má život vlastně cenu?

Poslal(a): Anyma, 3.10.2012