Už od té doby co ses narodila, jsme byli na všechno DVĚ. Dvě na celej život. A pak přišel ten osudnej den, kdy si se odstěhovala a vzala sis zpět tvou půlku srdce a mě to ranilo. Odešla si ze školy, odešla si z města, kde si žila od mala, nechala si mě tu na všechno SAMOTNOU. Už jsem v nikom neměla takovou oporu jako v tobě a ani mít nebudu. Myslím na tebe den co den a pořád si říkám, že ta jizva zmizí. Nebydlíme od sebe daleko, ale ty na mě už nemáš ten čas, co jsi mívala. Našla sis jinou kamarádku a mě si vymazala ze svýho života a vzpomeneš si na mě jednou za čas, když něco potřebuješ. ANO! Řekla jsem, že jsem tu pro tebe, jak budeš potřebovat cokoliv, ale i ty si mi slíbila to samý. Dala si mi slib, kterej si porušila..Když jsem potřebovala aby si přijela, vymluvila si se na něco. A já si hledala oporu u někoho jinýho, u někoho, kdo se na mě nevykašlal, tak jako ty. Ale tu oporu, lásku, kamarádství, odvahu, sílu, bolest a všechno toto... jsem v nikom jiném nenašla a nenajdu. Protože nikdo mě nezná tak dobře jako ty!

Poslal(a): Andrea, 25.11.2012