Bylo to ták krásné a přesto plné strachu. Chvílemi až neuvěřitelně ztracený v momentu. Ze strachu z bolesti, z ublížení té křehké a citlivé dívce, nedokázal dát, to co člověk člověku muže nejcennějšího dát. Strach mu nedovolil, být tím, čím s ní byl, poznával to poprvé, pocit, tak silný pocit, který ho přitahoval k „neznáme“ osobě a pocit být bez ní, ho srážel na kolena. Strach, ano ta špatná lidská duševní choroba, mu nedovolila se otevřít, otevřít jeho pravé „já“, aby dívce ukázal, jak velké má srdce a, že začíná tlouct jen pro její usměv,blaho a lásku. Byl posednut jejím pohledem. Jeho strach byl silnější než cit, který k ní hluboce cítil.

Dívka odešla, a s ní odešel i ten silný strach a zůstal jen ten hluboký pocit, který k ní celou dobu cítil.
V tu chvíli se mu změnil svět a on pochopil, jak důležitý byl ten pocit, který cítil jen při jejím boku. Snažil se zachránit už tak beznadějnou naději, že se jí ještě jednou bude moct zadívat do očí a poznat ten pocit, jenže jeho snaha se vydala jiným směrem a jiskřička naděje slábla a chladla. Slovy se snažil popsat jeho pocity k ní, ale to nemělo větší úspěchů, snad jí to bylo málo? Napsal to špatně?
Mnoho otázek mu zůstalo a přesto se musel spokojit s jedinou odpovědí, které nevěřil, že byla pravdivá a tak si začal pokládat mnoho otázek, snad jiný v tom byl? Co svedlo tu dívku z jejich cest. Nic už tomu nezabránilo a on se začal užírat, nespočet otázek a depresivních odpovědí. Nastalo to trápení, čeho se obával, když by byl odmítnut. Nevěděl jak si pomoct, přestat na tu dívku myslet a vzpomínat. Nikdo mu nepodal pomocnou ruku, doma z něho dělali hlupáka kterého žádna dívka nechce a on se trápil čím dál víc. Už nevěděl kudy se vydat, kde by mu něco pomohlo. Potřeboval zabít ten žal po „dívce z parku“, někomu se svěřit, ale nikdo se nenašel, cítil se osamělé.

Začal cvičit, těžce a tvrdě, do morku kostí. Čím tvrději cvičil, tím víc se zvedal, tím mu bylo lépe. Cvičení mu pomáhalo se zbavovat toho ďábla v podobně žalu, smutku a trápení se, po dívce. Stále věřil, že se ozve nebo se to nějak vyřeší a zase bude stát u ní a topit se v tom hlubokém pocitu, který k ní cítil, i když už bylo vše ztraceno. Mučil své tělo, aby vyhnal toho ďábla z duše. Pořád si nadával, jak jsi mohl nechat utéct takové štěstí, vždyť o takové vždy snil a teď jí nechá jen tak jít. Nebyl by den, kdyby ani jedna myšlenka nesměrovala k dívce, tím více na ní myslel, tím více to bolelo, ale měl pocit, že je stále s ní a někde tam na něj stále čeká, ale to se nestalo. Každá chvíle s přáteli, každá krásná chvíle byla pro jeho duši vysvobození. A to ještě nevěděl co se stane…

Několik měsíců trápení a noc plných slz už bylo na čase ukončit, ale nešlo to, pořád byl ten cit k té „dívce z parku“ silný. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že to co se stalo, mělo určitý důvod a smysl.
Uvědomil si, že je to pro něj cenná zkušenost, která mu otevřela oči, když byl ještě mlád a ponaučení, pro další chvíle tady na světě. Život se má žít na plno a beze strachu, každý má svojí osobnost a lidé se hledají a pokud se dva navzájem nezaujmou tak budou hledat dál. Začalo mu vše docházet, a tak začal být vděčný, za ty krásné chvíle s dívkou, která mu pomohla a zároveň srazila na kolena. Chvíle s ní by nevyměnil ani neprodal, je to nejcennější co on má. Ty dva měsíce je jeho celý život. Chtěl by se jí omluvit, že jí způsobil bolest a hlavně poděkovat, za otevření očí a duše. Dnes vzpomíná a je rád, že to zažil. Dívka byla vímečná a krásná a on tehdy hloupý, ublížil jí ze strachu.

Asi to tak mělo přijít, člověk si neváží, dokud to neztratí a každý si na to musí přijít sám.

Miloval jsem tě a udělal bych pro tebe vše, ale pro tebe byla vzdálenost nepřekonatelná. „Ovečko“!

Poslal(a): Ladíík, 29.12.2012