Koukám na televizi. Náhodně přepnu nohou dálkové ovládání. Naskytne se mi pohled na člověka, který “ vzývá “ lidstvo : „ Nebuďte naivní!“Kdo to byl? Rychle přepnu. Brr. Načež mi stejně přinutí k rozjímání. V jeho očích bylo zjevně vidět mizející naději. Nechtěl věřit, nechtěl bojovat.
Naděje je věc, která drží spousty lidí „ nad vodou “, do které se člověk chtíc, nechtíc aspoň jednou stejně ponoří.Věc, která většinou odchází jako poslední.Věc, která je s námi od prvních okamžiků.Vždyť už po prvním nahlédnutí na svět, po prvním otevření brány světa nás ozáří jakési světlo.To se uhnízdí někde vzadu v koutku srdce a až pozdější průběh ukáže, zda bude tento kout odkryt.
Druhá věc, která nás překvapí hned v prvních okamžicích, je naivita - vidím svou matku, brečím štěstím, že jsem přišla na svět, chci u ní zůstat, načež mě berou zdravotní sestřičky se slovy: „Neboj, za chvíli ji uvidíš...“ Chvíli, která trvá celou věčnost. Všichni vědí, že s ní dlouho nebudu, ale já stejně věřím. Je to naděje nebo naivita?
Pod nadějí se skrývá věta : „Věřím, věří i mí blízcí... “,
pod naivitou : „Věřím, ale sám...“
Možná to tak je skutečně, možná si to pouze myslím. Kdybych to měla brát podle mé maličkosti: Vždy jsem měla mnoho naděje, kterou jsem rozdávala i kolem sebe. Časem jsem však zjistila, jak to doopravdy chodí - Pepíček, od kterého jsem čekala pusu, je zamilovaný do Kačenky, že láska je krásné slovo a nejhorší na ní je, že stejně jednou skončí, že přátelství je velice ošemetná, avšak potřebná věc, protože přátelé jsou jako andělé :
„ Zvednou nás, když naše křídla zapomenou létat. “
Takových andělů je bohužel málo. Kdo za námi přijde i o půlnoci, když nám není zrovna nejlépe, kdo půjde kvůli nám proti proudu, kdo nám podá „ pod vodou “ pomocnou ruku? Přítel. Za toto jsem vždy bojovala. Žila jsem v domnění, že mám kolem sebe spoustu přátel. Byla jsem hodně naivní.
Ano, jsme u toho. Naději předčila naivita. Má větší moc? Naděje,navita,... Stále dokola. Není to to samé? Možná, že pán v televizi měl pravdu,možná ne. Každopádně je lepší žít v naději, protože :
„ I slzy musí jednou vyschnout... “

Poslal(a): Terule, 20.8.2005