Běží na autobus a nadává nad svými zmáčenými šaty... Kruci, zas se bude muset převléknout. Kouká z okýnka na procházející lidi, někteří mají deštníky, jiní si drží nad hlavou noviny, ostatní rezignovali a sklesle pokračují mezi proudy vody svojí cestou. Kouká ven, nad ničím kromě svých šatů nepřemýšlí... Najednou jí něco upoutá a rychle se otočí. Ostatní spolucestující na ni užasle koukají, co ji na chodníku tak upoutalo - nějaký idol dívčích srdcí nebo co jiného by to tak mohlo být? Ale tentokrát by se všichni mýlili. Otočila se za dívkou ve žlutých šatech a vysokých botách. Běžela po chodníku, s úsměvem, proudy deště jí tekly po tvářích, ale jí to nevadilo. Smála se, ostatní na ní koukali jako na blázna...
Rychle vystoupila na další zastávce a běžela zpátky. Chtěla tu dívku za každou cenu dostihnout. Byla jí tak podobná, v obličeji, postavou, vším... Pospíchala zpátky, odstrkovala lidi z cesty, musela ji dostihnout. Ale po dívce v zářivě žlutých šatech nebylo ani památky... NIC nepochopila!
Mezitím co nadávala na stále se stupňující déšť, dostala se až na přechod... Pak náhle uhodil hrom a ozvalo se skřípění brzd a výkřik...

Každý z nás má v sobě tuhle dívku v šatech barvy slunce... Je to naše dobrá nálada, náš optimismus v životě.. Když jsme naštvaní kvůli nějaké maličkosti jako jsou mokré šaty, měli bychom ji v sobě najít... Když ji uvidíte před sebou, měli byste si uvědomit, že je lepší se na svět usmívat a ne mračit.. Že je lepší si života užívat, dokud ho máme.. Protože život je ten největší dar a nikdy nevíte, kdy vám váš dárek někdo vezme...

Poslal(a): janička :), 25.10.2005