Vždycky jsem si říkala, že se mi něco takového nemůže stát.
Minulý rok v druhém pololetí k nám do školy přišel nový učitel. Bylo mu dvacetsedm. Když nám ho zástupce představoval při závěrečné větě řekl, doufám, že mu nebudete dělat tolik potíží jako nám. On při odchodu řekl, že se nenechá. Při první hodině se choval jako kámen. Byl chladný, ale na konci hodiny si uvědomil, že ač jsme třída plná holek, lehké to s námi mít nebude. Já jsem na něj měla svůj názor. Myslela jsem si o něm, že je to takový zajíček, co teprve poznává svět dospělých. Ano i přesto, že už se přehoupl přes pětadvacet let, jsem si o něm nemyslela nic hezkého. A pak, asi o dva měsíce později, jsem viděla vylepený plakát na cirkus, který u nás měl být. Prohlédla jsem si pořádně jednoho chlápka s koněm a říkala jsem si, kde jsem jen viděla ty skoro úplně stejné oči, jako má on. Nechala jsem to být, až pak když jsme zase měli toho učitele a já byla zrovna za trest zkoušená, mi řekl něco v tom smyslu, jako že kdybych pořád nevyrušovala, tak bych snad měla i jedničku. Chytala jsem všude lelky, ale když začal mluvit něco o tom, že si mě posadí dopředu, abych dávala pozor, jsem se mu podívala do očí a na chvíli jsem se zakoukala "doblba". Vždyť to jsou ty oči, jak to, že jsem si jich dřív nevšimla? říkala jsem si. "Stalo se Ti něco" slyšim jako ve snách. Ne a aniž by se nadál a stačil mi zapsat známku, seděla jsem zpátky u sebe v lavici. Od tý doby, za chvíli to bude rok, trvá moje platonická láska k učiteli, který mi nevědomky občas dává takové důvody k depkám, že se z nich vzpamatovávám ještě hodně dlouho. Nevim co mám dělat. Přemýšlím, že to tu brzo skončim.

Poslal(a): Driptide, 4.3.2006