Už vidím pana principála, jak mě veze v kleci přes náměstí plné dětí a balónků. Nade mnou visí velká cedule s černým nápisem "Největší svině na světě".
Chrochtnu.
Nějaký malý kluk, oblečený v modře pruhovaném tričku s umolousanými tvářemi a s blankytně modrýma očima, se chytí rukama klece a ptá se maminky: "Mámí, proč je ta holka v kleci?" Maminka se na mě s odporem podívá a šeptem pronese do ucha čekajícího chlapečka: "Takhle dopadají holčičky, co samy sobě lžou, podvádějí, kradou cizí srdce, zahrávají si s city a vůbec…pojďme raději pryč." Dokončí a táhne vykuleného chlapce pryč. Hraje hudba, dechovka, a celý pochod se posunuje přes náměstí, kolem běhají mladíci uvázaní na kovových řetězech; kluci, co předčasně začali s trávou a sexem. Nyní se vzpírají panu principálovi, s očima zčervenalýma a prázdným nitrem, nikdy jsem nepochopila, jak jim je, ale musí to být strašné. Houf mladých děvčat se směje a pobíhá kolem klecí s feťáky, děvkami, vrahy, zloději a těmi, co je život jednoduše zklamal. Strkají do sebe a pojídají sladkou cukrovou vatu, zatímco jeden vrah je nucen panáčkovat před davy řičících lidí. Někdo se neudržel a plivnul mu do obličeje. Houf za ním postihla další vlna bouřlivého smíchu. A takhle to běží každý den. Přijde rodina se třemi dětmi, zaplatí si několik hodin v zábavním parku a prochází se mezi klecemi s lidmi. Tatínkové káží synům ať se nikdy ani netknou sklenice s alkoholem a nevykouří cigaretu trávy a maminky promlouvají dcerkám do duše, ať se vyvarují pochybných partiček a mladíků, kterým "jde jen o jedno". Prý :" Ať nedopadnete jako tihle.."
Když se blíží zavírací hodiny, park utichne a nastane pár hodin klidu. Feťáci, děvky, zloději, vrazi a ti, co jsou zklamaní životem, se zavírají do ještě pevnějších a nedobytnějších klecí, do svých niter, duší, myslí anebo zkrátka do toho, co jim ještě zbylo. Tiše posedávají a přemýšlejí tak jako já. O životě. Proč mě vodí se zavázanýma očima po temných uličkách a nechává mě naslouchat zvukům světa, proč jsem tam kde jsem, v kleci a nad sebou štít s vyřčeným ortelem. Už si ani nepamatuji, jak se to všechno seběhlo a ani nevím jestli jsem nebo nejsem tím, za co mě považují. Jestli jsem nebo nejsem tou, za kterou se považuji.

Poslal(a): já, 27.5.2006