Proč se lidé jako já nemohou smířit se svým osudem jako to je u jiných lidí, co ze mě dělá takovou stvůru, že i ta nejnezaujatější žena mě nechce. Proč naše vědomí vůbec touží poznat druhého, je to snad lítost, se kterou se lépe vypořádaváme tím ,že spíše volíme život ve dvou nebo je to něco jiného, snad nějaký pud sebezáchovy, touhy, smyslnosti, nevím, nemohu posoudit, vždyď já jsem ten, co už to nepozná. Nechci se smířit s tím,,že můj život bude osamocený a nedoceněný. Můj osud je moje prokletí, moje pýcha bolestí a mé city pouhou prázdnotou. Nehodlám nečině přihlížet a ničit se, chci se osvobodit od strašného poustevníka se zvláštně zahnutou holí a prašnou cestou, která nikdy nekončí. Smířit se znamená přijmout, ale já chci spíše dávat nežli dostávat, toť mé prokletí toť moje slast a život v zapomnění čeká každého z nás.

Poslal(a): Ricardo, 7.6.2006