Nevnímám okolní svět. Jen nehybně sedím a hledím do dáli. Uvnitř, uvnitř sebe, cítím nejistotu. Celý můj život mi připadá jako domeček z karet. Tyčí se na vrcholu slávy a plánuje, co udělá, aby byl ještě výš. Jenže než to dokáže zrealizovat, zafouká vítr, co vítr, stačí nepatrný závan, a náhle je z něj pouze několik ubohých a bezvýznamných třísek. V ten moment, kdy se ocitám na samém dně, mi připadá, že mi celá noční obloha padá na hlavu. Obří deka temna mě obmotává dokola a svazuje mne jako mumii. Nejsem schopen obrany, jen oči plné slz. Nic netrvá věčně. Bohužel to nejkrásnější trvá nejkratší dobu, kdežto ze dna se na výsluní leze zatraceně dlouho a než se znovu dotkneš vrcholu, může být už pozdě.

Poslal(a): Michi, 11.6.2006