Mé ego mi začíná přerůstat přes hlavu, vypína se do výšky a hledí na druhé s chladným odstupem, snad opovržením. A já dole si začínám nejasně uvědomovat, co se všechno děje. Není to tragédie, ani konec světa, nechýlím se k sebevraždě, jen se pomalu začínám ptát, kdo jsem. Kdo jsem? A tak se ptám a volám do světa, procházím se síněmi plnými zrcadel a snažím se ze všech těch odrazů vyčíst, kdo jsem. Hledím na dno studánky a v jejím odraze se prohlížím..Kdo jsem. Hledím do tvých vesmírných očí, ty víš do kterých, a ptám se:"Kdo jsem...?" Nahlížím sama do sebe, do zrcadla svého srdce, se stejnou otázkou. A vím, že tam jednou naleznu nejvyšší pravdu. Nemusím chodit daleko.
"Kdo jsem...?"

Poslal(a): zůstaňme anonymně, 14.6.2006