Ztratil jsem tebe, bytost, kterou jsem tak miloval, avšak zjistil jsem jak moc, až když jsem tě ztratil. Teď jsem s tebou často, přesto cítím, že mi chybíš. Chybějí mi tvé prosté a normální věci, co jsme dělali spolu. Vidět tě, jak se probouzíš a otvíráš víčka. Slyšet, jak si pomlaskneš, když spíš a chytit tě za ruku a zahřát prokřehlé prstíky. Vidět usměv a při doteku našich obličejů citit, jak máš studený nos. Tyhle a ještě moc dalších věcí, které mi tě připomínají. Proč jsou tedy společné chvíle krásné? Přesto neumím, nebo nedokáži vrátit to, co bych vrátit chtěl. Silný můžu být, ale se skálou pohnout nedokáži. Milovat můžu, ale má láska nedokáže rozehřát tvé promrzlé srdce.

Poslal(a): PetrJel: agend.agend@seznam.cz, 19.10.2008