Motto o Času, Věku, Stáří, Mládí (od bettuš)

Motto o Času, Věku, Stáří, Mládí (od bettuš)

Když mi bylo pět let, narodila se mé tetě dcera, když jsem ji držela v náručí a ty dvě malé oči se na mě podívaly, viděla jsem v nich nějakou jiskru, něco, co je jedinečné, a něco pro dospělé tak neznámé. Za dva roky se jí narodila další holčička a vždy, když se na mně podívala tak jsem ty jiskřičky viděla. Můj bratranec je tam měl taky. A když se do jejich očí dívám teď, tak tam jsou jen malé záblesky této "jiskry", ale pořád tam jsou. Když se dívám do očí dospělích, tak ta jiskra tam není, ani jediný záblsek. A čím víc stárnou, tím víc jim v očích ty jisry mizí. Dospívají a jejich svobodná mysl si začíná uvědomovat, že už nejsou děti, přestávají žít ve své fantazii a začínají žít život druhých. A já teď vím co to bylo za jiskru. Byla to jiskra života, života dětí, které vážně dokázaly život žít s každým dnem, příjímaly vše, co se událo, ale vždy byly nad tím, byly nezúčastněné, když se o něčem mluvilo. Jich se to prostě netýkalo. Žily ve svém vlastním světě. Teď už dospívají a chodí do školy a do školky a ten život z jejich očí mizí a stejně jako všem dospělým i jim život "vyhasne". I přes to všechno, když si povídám se svou 20ti letou sestřenicí a není tam žádný jiný dospělý, tak i ona sní a ten život se v jejich očí vždy objeví.
Tak vím, že vlastně všichni pořád sníme, ale tím, že jsme čím dál starší, tak to přestáváme dávat najevo a sníme jen, když víme, že jiní to pochopí.
Poslal(a): bettuš, 25.1.2009

Spodek

Stránka generována 21.7.2024 05:24:22.