V jarním větříku se pohupuje kytice růží,
jsou již uvadlé a jejich květy suché.
Ztělesňují jednu z posledních živých vzpomínek,
které mi po tobě zůstaly.
Je tak těžké přestat doufat
a nechat tě jít vlastní cestou.
Mnohokrát se přistihnu při vzpomínkách
a zase je mi smutno.
Marné je snažit se jít dál,
nebyli jsme dokonalý pár,
každý si neseme životem to své.

Je mi to tak líto,
uvědomit si, že mě milovaný člověk
prostě vyřadil ze svého života.

Pak znovu přichází prázdnota
a marnost při hledání naděje.
Postrádám tě jako přítele, milence,
jako kamaráda.
Myšlenky na tebe s jinou mě ubíjejí
a to, že ti to nesmím povědět ještě více.

Nechci se už dozvídat, jak málo jsem pro tebe
znamenala, když ty jsi byl mojí polovinou.

Poslal(a): Dančáček, 11.4.2009