Pokaždé když jsem se ráno vzbudila, jsem si uvědomovala, že zase začína den, ve kterém budu bloudit až do večera.
Dlouho jsem bloudila, až jsem našla částečnej smysl tohoto každodenního režimu. Doufala jsem, že ten smysl tady bude pořád. Pokaždé, když se vzbudím, bude tady, v dešti, ve sluncem ozářeném dni, v bouřce, v krupobitím, ve sněhové válnici, v mrazech. Doufala jsem, věřila jsem, snila jsem, přala jsem si to víc než něco jiného, v co jsem doufala. Každy říkal, že tohle stejne skonči, můj sen se rozbije jako zrcadlo, že roztaje jako sněhová vločka, vypaří se jako pára od deště. Po tom všem jsem začal přemýšlet a uvědomila jsem si, že tohle vlastně chci. Chci, aby tady byl ten smysl, ten režim, ve kterém věřím. Jenže ten smysl stejně odešel i s režimem. Toho dnu jsem se děsila jako čert kříže. Nadešel i čas změnit sebe samu. Dokázala jsem se změnit z puťky na holku, kterou nic nezlomi, nic nedokáže naštvat, není nic, co bych nedokázala udělat. Jsem ráda za tu změnu a často přemýšlím, v co jsem vlasně věřila? Asi v nic, protože člověk nikdy neví, co vlastně chce. Já to naštěstí už vím...

Poslal(a): miska, 19.9.2006