Vidím tě, ty nádherná duše, vidím tě stát ve tmě, jak polykáš težký vzduch, jak toužíš vyslovit jedinou hlásku, písmeno a vytvořit z nich slova... slova,která pohladí na duši, ba naopak zbičují ji do krve... vidím tě, jak stojíš s beznadějným výrazem na tváři... jak natahuješ ke mě ruce a laskavým okem pomrkáváš... jsi tak neskutečně krásný, jako orosená kopretina na raní louce... jsi nádherný... snad jen pro mě... miluj mě s přesvědčením, že víc to ani nejde... miluj mě a budeš milován. Tak už mě polib, ať můžem vzletět do nebes...

Poslal(a): Niky..., 1.10.2006