Láska. Lásku jsem viděla všude okolo sebe. A i já jsem tolik toužila po tom, cítit to, že mě někdo miluje. Že já miluju jeho. Že láska je oboustraná.
Tolik jsem toužila mít jednoho kluka. A snažila jsem se, tak jsem se snažila. Jenomže? Výsledek žádný. S kamarádstvím jsem se prostě nemohla smířit. Ale dnes to beru jinak...
Znala jsem kluka, který o mě stál. Který mě měl opravdu rád... A já? Byla jsem tak zaslepená láskou, kterou jsem chovala k jinému klukovi, který o mě ale nestál, že jsem mu řekla pravdu. Pravdu, která neskutečně bolí. Všechno jsem řekla tak, jak to je. Žádná lež z milosrdenctví. Upřímnoust je prý nejlepší vlastnost člověka. Ale jak dokáže někdy ublížit!
Viděla jsem, na vlastní oči jsem viděla, kluka, který mě měl tolik rád. Na vlastní oči jsem viděla toho kluka, který mě začal nenávidět po tom, co jsem mu řekla pravdu.
Vždycky jsem si myslela, jak je svět nespravedlivý, jak je ke mně krutý! A sama jsem ublížila někomu, na kom mi záleželo. Koho jsem měla ráda... jistým způsobem. Já sama jsem byla nespravedlivá! Dokázala jsem někomu neskutečně ublížit.
Na jisté okamžiky se prostě nezapomíná...
Proč jsem jen nepřijmula jeho lásku? Sama jsem chtěla někoho, chtěla jsem, aby mě jedna osoba milovala, aby láska byla oboustraná. Tak proč jsem byla jen tak chladná...?
Teď to vím... myslela jsem JENOM na sebe! Teď vidím ty následky a...

...lituju...

Poslal(a): chikotka, 3.10.2006