Smrti se nesmíme nikdo bát, je to jen náš pozemský řád. Nikdo se nás neptal, zda narodit se chceme, nikdo se nezeptá, zda v onu chvíli rádi odejdeme. Nikdo nechceme jít pryč, ale nevlastníme k "tomu" klíč. Dělíme se na lidi, co jedině "tam" naději svou viděli. Na druhé straně druzí lidé jsou a pomyslet na "to" ani nemohou. Jen štěstí a věčnost nás tam čeká, jen před námi je dlouhá"štreka". Potom jednou, kolem nás někdo odchází a nás zastíní pocit,že "tam" nic neschází. Ale to my nesmíme udělat, další bolest kolem sebe přidělat. Čekala by tam zeď, která nepustila by nás"přes". Musíme tu zůstat, novou radost si získat. Jednou se s nimi setkáme, však ted jinou možnost nemáme. Všechno zdá se mi teď jako klam, na který právě umírám. Ale osud má se mnou jiné plány, nepustí mě do věčné brány. Nechá mě si bolest prožít, ty nekonečné noci zažít. Po tom všem silnější se stanu a přestanu žít v onom klamu. S blízkou smrtí se vyrovnám, místo v srdci a vzpomínky si ponechám. Radost i smutek znovu zažiji, ještě tisíckrát se zasměji. Jednou, jiný život zase budu žít, za ním dostanu tu možnost jít. Ale teď tu musím ještě být, dál svým životem bez něj jít. Místo své mi tam teď drží, ale asi pohled na mne ho moc mrzí. Proto pro ně radovat se musíme, vždyt pohled "tam" ze zhora jim kazit nesmíme.

Poslal(a): Vergie, 15.10.2006