Bloudím světem jako slepec, bojím se dalších Tvých slov, nechci už slyšet víc. Bojím se svých slz, které pomalu stékají po tváři. Hořkých slz, které nic nezmění. Doufám v zázraky, které nepřijdou. Toužím být s Tebou,ale už Tě nikdy nechci vidět. Je to bláznovství. Nevím, co chci, nevím, co cítím, nevím, co dělat... Je konec, a tak to musí být. Není jiná možnost. Tak proč se tak trápím? Proč opět chci pocítit dotek Tvé ruky, slyšet Tvůj zrychlený dech, zažít nádheru té chvíle. Vzít vzpomínky a jako staré papíry je hodit do ohně, spálit, navždy se jich zbavit. Nikdy to nemělo začít, nikdy jsem tohle neměla dovolit, nikdy jsem neměla připustit, aby se toto stalo. Nic není lepší. Nic není hezčí. Nic není jednodušší. Už nechci takhle žít, ve falešných nadějích, ve falešných představách,...

Poslal(a): ......, 28.10.2006