Myslela jsem, že už mě to nepotká. Moje srdce bylo chladné jako led. Už nechtělo věřit. Bylo zklamané světem, láskou. Všude cítilo samou nespravedlnost a lež. Procházelo světem, nevnímalo barvy, nevnímalo chlad, uzavřelo se do sebe. Žilo si svůj uzavřenej, ale naprosto bezpečnej život. Takovej malej sen..
Jednoho dne pocítilo touhu. Chtělo zase hřát. Někoho milovat. Dávat všechnu tu krásu a cítit, jaké to je, když i jeho někdo miluje. Toužilo - jako každý jiný člověk vlastnit.
Strach byl však ze začátku silnější. Opíjel srdce a nechtěl ho pustit z té silné ulity, v němž se srývalo. Ale čím více začínalo poznávat tvoje srdce, tím více ulita mizela. Prvně tomu nechtělo věřit, nechávalo si zadní vrátka. Nakonec však pochopilo... buď bude naplno milovat nebo ho uchopí opět ulita strachu a už nikdy, nikdy se nedostane ven...

Lásko, jen tobě patří moje srdce...

Poslal(a): uffisek, 30.10.2006