Je nemoc, když je člověk schopen myslet pořád a pořád na jednu jedinou osobu? Všechno ostatní přestává mít smysl a člověk myslí jen na toho jediného, který přišel do života náhle jako blesk z čistého nebe…Ne není to nemoc, je to láska, která pronásleduje lidi na každém kroku. Někdo se třeba nezamiluje až do dospělosti, ba ještě déle zůstane nespoután láskou, která je krásna, ale zároveň smrtící…naštěstí nebo snad bohužel, mě se něco takového nepodařilo…
Znám tě už spoustu let, ale až později jsem si uvědomila, že nechci, abys byl jen mým kamarádem…Vím, máš jiné zájmy a na mě nemáš ani nechceš mít čas, ale já už na tebe nemohu jen tak zapomenout…Pochop, stačí mi jediný pohled na tebe a mé srdce poskočí radostí jako malé dítě, když dostane dárek…
Tento můj pocit bohužel nekončí po několika týdnech, ba ani měsících. Zamilovala jsem se do tebe a už to zpátky vzít nejde…
Po mnoha pokusech, kdy jsem si řekla: ne jsi můj kamarád a nechci nic kazit, se nic nezměnilo. Lásku si nejde rozmyslet. Dnes jsem si řekla, že se ti budu vyhýbat…ani tohle k ničemu nebylo…Jako vždycky jsme se potkali a dnes ti to slušelo ještě mnohem víc než jindy…už opravdu nevím co dělat…jak na tebe zapomenout, když mi dáváš neustále naděje, ale naděje ze kterých poznávám, že svůj názor měnit nechceš. Chceš být kamarád a taky jím jsi, ale já se za svou lásku nestydím, však nehodlám ti ji ani vnucovat…jen proč se tohle muselo stát a já každý den usínám a přehrávám si v mysli vše co jsem s tebou dnes zažila, o čem jsme mluvili a všechny tvé úsměvy…
Miluji tě a ty to víš tak mě nenechávej pouze čekat….

Poslal(a): eavue, 23.11.2006