Kde to jsem? Všude kolem mě se svíjí neproniknutelná tma. Chlad mi obtáčí prokřehlé kotníky a neptá se, zda může…
Ano… je tu opravdu zima…
Udělám krok… a další… našlapuji bosými chodidly po horké zemi. Snad až příliš horké zemi…
Ruce mi svírají masivní železná pouta… tak chladná… tak těžká… a od nich za sebou vláčím řetěz… utržený dlouhý řetěz… Smět tak se volně pohnout…
Au!
Co to…? Celou podlahu pokrývají střepy… ostré střepy… Úlomky společně prožitých chvil… řežou do obnažené kůže… a já…
Začínám to všechno chápat…
Jsem tu a už dávno tu jsem… Jsem sama a už dlouho jsem… nejsem…
Kolem mě jsou vzpomínky… krásné vzpomínky na nás dva… jsou vzduchem, který se snažím vdechovat… vím, že musím… bez vzduchu se nedá žít…
A ten vzduch mě obklopuje a drtí ve své náruči... ale to nevadí…
Tak mrazivý… až pálí v plicích… a způsobuje tak bolest… ale to nevadí…
A přesto že ledový plamen si vybírá svou daň, stále ještě dává mnoho prostoru ke štěstí… ano… byli jsme tehdy opravdu šťastní… a tak bezstarostní… šťastní…
Náhle se cítím tak… jinak… je to snad tím, že má zápěstí už nesužují těžké okovy… rozpadly se na kousky… Jak to?
Asi tím… tím, jak na ně dopadaly tvé slzy… ach, to jsem nechtěla… Za jakou cenu?
Tys to věděl, že železo pod vodou podléhá zkáze… pod slanou vodou…
Co to…? Světlo? Co… aha… už je zase pryč… ale jak to, že najednou vidím kam šlapu? Ach…
Mezi kousky času se válí i střepy z tvého rozbitého srdce… jsou ohnivě rudé…
Rychle… musím je všechny posbírat… vždyť… přeci budeš ho ještě potřebovat!
Co jsi říkal?
Ano, vím… vím, že jeden z těch střepů je i to, co zbylo z mých pout… neboj, nezapomenu na něj…
Ale je mi špatně… už skoro nemůžu dýchat a mé tělo… bojím se pohnout…
Prosím… pomozte mi někdo!
Nebo ne… pomoz mi ty… protože já tě vidím…
Jsi to světlo přede mnou… kam směřuji… protože to, co jsem nechala za sebou můžu oželet, ale tebe nikdy…
Tak už mi podej ruku a vyveď mě odtud… a neboj… spolu to zvládnem…

Poslal(a): Nefrai, 11.12.2006