Nic necítím, ležím, všude je tma a ticho. Cítím jen teplo na zápěstí a štiplavou bolest. Umírám. Asi jsem to tentokrát přehnala a řízla moc hluboko. Už přestávám cítit i teplo na zápěstí. Upadám a necím se, najednou jakoby vzlétám, vidím se z povzdálí a koukám se na sebe. Vedle sebe vidím anděla je krásný a ... Ne, jsem to já. Můj anděl vypadá stejně jako já. Znovu se kouknu na sebe, ležím na zemi, bledé tváře a nafialovělé rty. Slzami zmáčené tváře a černé vlasy nasáklé krví. V tom se otočím na anděla a ten mi na něco ukazuje, ukazuje na dveře a v nich stojí ... Ne neplakej, miláčku, lásko moje, prosím ne, neplakej. Neplač... Vtom mi došlo, že jsem zklamala. Slyším ho říkat : Lásko, já naše dítě chci, potřebuju tě, prosím odpusť mi to. Prosím, miluju tě!
Tak ráda bych to vrátila zpět, ale už vím, že to nejde, už se k němu nikdy nepřitulím, nikdy mu neřeknu, že ho potřebuju a nebudeme společně vychovávat naše dítě, které jsem nosila pod srdcem. Protože to srdce už nebije. Je prázdné a zemřelo. A já odcházím se svým krásným andělem ...
Proto chci říct všem, prosím, rozmyslete si všichni slova, která říkáte, činy, které děláte. Jsou slova, o kterých se říká, že nejdou vrátit zpět, zpět sice vrátit nejdou, ale přebolí a vysvětlí se. Avšak jsou činy, které se ani nevysvětlí a protože už často ani není, kdo by je vysvětloval.

Poslal(a): Kateřina, 14.1.2007