Zrada, ne možná jen nedorozumění- snažíš se odhalit příčiny, najít ospravedlnění pro ten útok z řad, ze kterých to nejméně čekáš. Snažíš se žít naplno, na cestě životem Tě provázejí přátelé, z nichž někteří překročili ten pomyslný ochranný obal kolem Tvého „Já“ - bohužel nebo bohudík? Umíš si poradit s nepřáteli, nebojíš se s nimi bojovat, a tak můžeš vyhrávat. Ale jak se popereš s útokem na Tvá záda ze strany přátel? Napadají Tě pouze samá „Proč“, chceš znát důvody útoku, žádáš vysvětlení a věříš, že jej pochopíš a časem odpustíš. Někdy se prostě stává, že jsme nuceni udělat rozhodnutí, které někomu prospěje, ale zároveň jinému může ublížit. A zároveň v každém z nás je nějaká ta míra sobeckosti , samozřejmě je jen na nás, jak moc ji necháme působit a též každý z nás má jinde hranici svého svědomí, přes kterou nepůjde.
…Takže si přeješ, ať osoba naproti Tobě uvede důvody, které budeš moci pochopit. Stojíš a hledíš jí přímo do očí, proč je najednou takové dlouhé ticho, proč Ti najednou nehledí do očí? Po dlouhém tichu následuje věta, kterou rozhodně nečekáš: „Měla si všechno“. Zmůžeš se jen na dvě slova: „Jak všechno?“ Další slova, jako by přicházela od někoho neznámého -„Úspěchy, schopnost radovat se z maličkostí, schopnost žít naplno, smích, spoustu přátel atd…V hlavě se Ti honí odpověď, vždyť tohle je jen otázkou postoje k životu a to „všechno“ může mít každý, kdo o to stojí, ale neodpovídáš. Chápeš, že nemocní mohou závidět zdravým, děti z dětských domovů nebo děti, které poznaly jen dřinu místo hraní, mohou závidět dětem s bezstarostným dětstvím v milujících rodinách atd. Ale závist své „kamarádky“ nechápeš, a tak odcházíš bez jediného slova. Najednou se ti promítají všechny ty akce, hospody, čajovny, klábosení do ranních hodin a společně strávené chvíle, při kterých tobě bylo fajn. Byla z těch, kterým bylo dovoleno překročit ten pomyslný ochranný obal kolem Tvého „Já“, a tak se dotkla tvé zranitelnosti. Někdy se prostě stane, že z našich přátel se stanou kolegové nebo se vzdálí natolik, že jejich osudy jsou nám najednou lhostejné. Zamrzí to,změní nás to. A ke všemu se začneš bát, že budeš více podezíravá, nedůvěřivá, ale Ty víš, že právě to nesmíš dovolit, protože teprve pak by Tě srazila na kolena…

Poslal(a): Snilek, 7.2.2007