Nikdo nepochopí ani polovinu slova, které právě čte.
Nikdo nepozře a nevstřebá celý tento text s city, které jsou v něm.
Nikdo nechápe moje pocity. Nikdo nechápe mne. Pro nikoho nejsem tak zajímavá, aby chtěl pochopit. Nechtějte, nechápejte, já se jen dusím. Ve všem.. nemohu dýchat! Avšak k čemu.. k čemu by mi bylo pochopení? *Tu bolest nedokáže odstranit nikdo.. vždy jen ten, který ji způsobil. Jen se sobě směji.. tak moc, že necítím tu bolest srdce.. A teď ticho.. smích ustál a zas mě něco děsně svírá.. co teď? Co dál? Tohle né, to bolí! :( vážně.. zas mám asi dýchat.. jo dýchat.. ale proč to zas nejde, zas nemůžu popadnout ten dech s kterým jsem ve Tvé společnosti vždy plýtvala.. Já se chci zas smát a zas dýchat.. NIKDY NEPOPÍŠU COJE VE MNĚ! Takže nikdy mě nikdo nepochopí. Takže nemohu s tím nic dělat.. tolik citu a bolesti chce ven, ale neumím je obalit do smysluplných vět, takže je zas budu držet ve mně, snad jednou sami ustanou… Pak se nadechnu a usměji! To přísahám, tak moc se těším!!!

Poslal(a): Inuš, 4.3.2007